Save Me (Roger Taylor FanFiction)

18: Toxic

*14th December 1971*

NASTAL ČAS, ABYCH se vrátila do práce a hodila svůj život do normálu. Zvládla jsem vstát, i když celé mé tělo křičelo, abych zůstala v Rogerově náruči.

„Jsi si jistá, že dneska chceš jít do práce, love?" zeptal se mě Roger, když jsem se oblékla do oblečení, ve kterém jsem včera přišla. Nemůžu se vrátit k sobě pro čisté, protože si jsem jistá, že je na mě Lucas naštvaný za to, že jsem odešla.

Jednou se ale budu muset vrátit; nemůžu se schovávat navždycky. Možná, kdybych tam šla za dne, nebude tam a já si budu moct sbalit svoje věci.

„Musím jít, Rogi, nemůžu si dovolit, že bych nešla. Brzo se budu muset vrátit domů, nemůžu tě otravovat věčně."

„Jules, neotravuješ mě. Nikdy už se tam nemusíš vrátit."

„Ale i tak si tam musím zajít pro věci," odpověděla jsem, zatímco jsem stála u zrcadla a šťouchala si do nateklého líčka a nosu. Jak tohle Sarah vysvětlím?

„Jules, chci, abys zavolala policii."

„Rogere, to je v pohodě, nemusím to dělat."

„Ale ano, musíš! Podívej se na svůj obličej, je nezákonné něco takového někomu udělat, abys věděla."

„Jo, to vím, ale nechci dělat ještě další problémy."

„Neupustím od toho," řekl mi důrazně, když jsem poklepala na své hodinky. Posunula jsem se dopředu, postavila se na špičky a lehce ho políbila na líčko. Když jsem se ale otočila k odchodu, vzal mě za zápěstí a přitáhl si mě do polibku. Překvapením jsem trošku zakřičela, ale rychle jsem zavřela oči a vpila se do polibku.

„Uvidíme se později," zašeptal, jakmile se odtáhl. Byla jsem moc omámená na to, abych mu odpověděla, tak jsem jednoduše s úsměvem přikývla a dala se na odchod. Srdce mi bilo milion mil za hodinu a žaludek mi v břiše dělal salta.

Jsem ráda, že ho mám zpátky.

---------------------------------------------

„Co jsi, u všech svatých, dělala se svým obličejem, Julie?" Sarah byla zděšená, když viděla, v jakém stavu Lucas nechal můj obličej.

„Včera jsem uklouzla na ledu a obličejem napřed jsem přistála na chodníku." Na osobu, která se většinu času chová trapně a tak, mi lhaní překvapivě docela jde. Byla jsem tak dobrá, že mi to spolkla i s navijákem.

„Oh, zlato, musíš být víc opatrná!" poučovala mě s rukou na zádech.

„Já vím, já vím." Smíchem jsem se snažila zahnat kruté pravdivé vzpomínky. „Jsem jenom strašně nešikovná, to už přece víš. Nepamatuješ si přece, jak jsem vylila tu ledovou kávu na ruku jedné té holky pár měsíců zpátky?" Snažila jsem se konverzaci přesměrovat někam jinam.

„Jo, na to se nedá zapomenout, díky bohu, že to byla jen ledová káva." Zasmála se nad tou vzpomínkou a já byla ráda, že můj plán odvést pozornost jinam zafungoval.

--------------------------------------

Po hodinách a hodinách, kdy lidi zírali na můj pohmožděný obličej, moje směna konečně skončila. Rozhodla jsem se, že se dneska vrátím domů a rozhodně si nezapomenu zpátky k Rogerovi vzít nějaký make-up.

Zastavila jsem před domem, který jsem s Lucasem roky sdílela, a zírala jsem na něj. Příšerné vzpomínky z té noci mi zaplavily mysl, strach mi pulzoval v těle.

Chtěla jsem odemknout dveře, když jsem si ale všimla, že už odemčené jsou, srdce mi na chvilku přestalo bít. Lucas musí být doma.

Několikrát jsem se nadechla a vydechla, než jsem dveře otevřela a vešla jsem dovnitř.

„Julie?" zvolal roztřeseně hlas z obýváku. Najednou se objevil Lucas, který vypadal příšerně. Jeho oči byly červené a vypadaly unaveně, byl neoholený. „Nemyslel jsem si, že se kdy vrátíš," řekl mi s malým úsměvem na obličeji.

„Podívej se na to, co jsem ti udělal, strašně se omlouvám." Jeho hlas se zlomil a náhle propukl v pláč. Padl přede mnou na kolena, omotal mi ruce kolem pasu a opřel si svou hlavu o moje břicho.

Oh bože. Co mám dělat?

„Lucasi, já se nevracím, přišla jsem si jenom pro věci."

Zvedl svojí hlavu a ukázal mi svůj obličej, na kterém se leskly slzy. „Co? Kam půjdeš?"

„Pryč od tebe," řekla jsem, sundala ze sebe jeho ruce a rozešla se nahoru do ložnice.

„Prosím, Jules, byl jsem opilý. Už to nikdy neudělám."

„Potřebuju na chvilku zmizet a hlavně tě nevidět."

„Jdeš k Rogerovi, že jo?" Jeho hlas se z patetického a prosícího změnil na naštvaný a obviňující. „Věděl jsem, že se to stane, vypadá to, že jsem měl pravdu."

„Zbil jsi mě a teď mě obviňuješ z čeho přesně? Že jsem tě podvedla?" Nedívala jsem se na něj, když jsem tohle vyslovila, prostě jsem si dál balila.

„Ale jdeš k němu, nebo ne?"

„Proč bych ti, u všeho všudy, říkala, kam jdu? Pravděpodobně bys mě tam jen sledoval." Patetická holka plná strachu, která brečela Rogerovi na rameni, byla pryč; nahradil ji někdo, kdo kompletně skoncoval s vysokým mužem před sebou.

„Prosím, zůstaň se mnou." Lucasův hlas byl zase žalostný a prosebný.

„Ne, nechci tě momentálně ve svém životě."

„Takže jsi se mnou skončila a utíkáš k němu, kdo tě podvedl. K někomu koho nezajímáš."

„Oh, prosím tebe!" odfrkla jsem si a konečně se na něj otočila. „Můžeš za to ty, že se to stalo, věděla jsem, že by mi to nikdy neudělal. Pokud je někdo, koho nezajímám, jsi to ty! Podívej se na můj obličej a všichni vidí, jaký milující přítel opravdu jsi. Oh a jen tak mimochodem, vím, že jsi chodil s Rogerovou sestrou a to ty jsi ji podvedl a ne naopak. Lhal jsi mi od prvního dne a já nemůžu uvěřit tomu, že jsem ti kdy věřila místo něho!"

Když jsem skončila s mým nadáváním, pozvedl ruku a praštil mě do obličeje, ale tentokrát jsem nespadla. Jednoduše jsem se na něj mračila a znovu si začala balit. Ignorovala jsem mé štípající líčko.

„Tady je ta tvá žalostná výmluva „Byl jsem opilý."," řekla jsem, protože jsem nedokázala udržet pusu zavřenou.

Vzal mě za ramena a otočil mě, abych se na něj podívala. „Jednoho dne ho nebudeš mít u sebe, aby tě ochraňoval, a toho dne budeš těžce litovat všeho, cos mi právě řekla."

Zírala jsem na něj plná strachu, ale nechtěla jsem, aby si ho všiml. „Dej ze mě ty pracky pryč," zasyčela jsem, naštěstí to udělal a odešel z pokoje. Jakmile jsem si byla jistá, že je opravdu pryč, nechala jsem strach, aby se ukázal. Srdce mi v hrudi bušilo a mně bylo jasné, že odtud musím co nejdřív vypadnout.

Zabalila jsem si všechny potřebné věci, které jsem našla – neopomněla jsem make-up, abych zakryla modřiny, včetně té nové, kterou od něj budu mít.

Táhla jsem tašku dolů po schodech a došla jsem ke dveřím. Slyšela jsem na chodbě kroky, otočila jsem se a uviděla Lucase zírajícího na mě. Pohled jsem mu opětovala, ani jeden z nás neřekl ani slovo.

Potom jsem se zase podívala na dveře, otevřela je a nechala tenhle toxický dům a toxického muže v něm za sebou.

❄❄❄

Snad dá Lucas Jules už pokoj... :o

Lie xx.