Save Me (Roger Taylor FanFiction)

4: Arguments

*December 2nd 1971*

„MOHLA BYS UDĚLAT SNÍDANI?"

Tohle je první věta, kterou slyším každé ráno od té doby, co jsem se sestěhovala s Lucasem. Sotva jsem se probudila, ale mám povoleno se ještě pár minut jen tak povalovat? Ne.

„Zase anglickou snídani?" zeptala jsem se unaveně, na což odpověděl jasným, „Ano."

Bylo k podivu, že nevážil deset tun; měl takovou snídani prakticky skoro každé ráno. Nebylo mi dobře z včerejšího alkoholu; moc často nepiju, tím pádem nejsem zvyklá, takže mi po něm většinou bylo špatně.

Poslední, co jsem právě chtěla, bylo stát za plotnou a smažit vajíčka a slaninu pro mého nevděčného přítele, ale už to tak je. Z vůně smaženého jídla se mi zvedal žaludek a já si jen přála vrátit se zpět do postele.

Ale to jsem nemohla, protože jsem z nějakého důvodu obdržela roli hospodyně. V takových chvílích jsem pomalu začínala souhlasit s Queen, co se Lucase týkalo.

Jakmile jsem si vzpomněla na večer strávený s nimi, musela jsem se usmát. Bylo úžasné být s lidmi, kteří si mě cení (kromě Rogera) a chtěla jsem se tak cítit pořád. Ale znovu, už je to tak, v 7:30 ráno stojím za sporákem a dělám snídani mému línému příteli.

„Lucasi! Máš to připravené," zakřičela jsem na něj do horního patra, aby mě slyšel, ale nepřekvapilo by mě, kdyby znovu usnul.

Jakmile jsem zaslechla jeho hlasité a těžké kroky směřující dolů, využila jsem příležitosti a lehla jsem si do postele na dalších pět minut, než budu muset jít do práce.

Co mě to sakra napadlo vypít v neděli tři sklenky rumu s colou? Oh, ano; Roger Taylor.

„Dej si ještě jednu, Jules."

„No tak, Jules, bude ti dobře."

Leda tak ve snu.

----------------------------------------

Utírala jsem stoly v kavárně a proklínala jsem den, kdy se Roger narodil, když čtyři nápadní kluci vešli dovnitř. Nahlas jsem si povzdechla, sklonila jsem hlavu a modlila jsem se, ať si nevšimnou, v jakém jsem stavu.

„Moje milovaná Julie!" Freddieho hlasitý hlas můj bolehlav ještě zhoršil. Přešel ke mně a políbil mě na obě líčka – jeho typický pozdrav.

„Freddie, ne tak nahlas," zašeptala jsem, protože jsem nechtěla, aby to Roger slyšel, jelikož by si ze mě dělal srandu.

„Oh, drahoušku, jsi v pořádku? To jsi to včera tak přehnala s pitím?"

„Ano, dekuju, Freddie, že jsi to řekl celému obchodu," zasyčela jsem na něj, když jsem se porozhlédla okolo a zjistila jsem, že všichni zírají na mě. Určitě si celou dobu říkali, jestli ta servírka je naštvaná a neupravená jenomp proto, že je to Skotka, ale teď si k tomu v hlavách přidali, že má prostě jen opici jako každý Skot v pondělí ráno.

Bastardi.

„Nemáš kocovinu, že ne, Jules?"

„Aw, dneska ne, Rogere, prosím," žadonila jsem ho, jelikož jsem neměla na to, abych se dneska vypořádala s jeho drážděním.

„Promiň, love," utrhl se na mě jako dítě. Ať jde do prdele.

Protočila jsem očima a zeptala jsem se jich, co si dají.

„Nic, sweetheart, jsme tady jen, abychom ti dali vědět, že dneska večer budeme zase hrát," oznámil Freddie.

„Opravdu? Tak brzo?" zeptala jsem se, pořád jsem byla unavená ještě ze včerejška.