Save Me (Roger Taylor FanFiction)

25: Suspicious

*3rd January 1972*

S ROGEREM JSME PŘIVÍTALI nový rok s láskou a nadšeným očekáváním. Konečně jsme byli spolu a těšili jsme se na rok před námi. Věci konečně vypadají líp.

Musela jsem zase začít pracovat, ale neobešlo se to bez Rogerova přemlouvání, ať seknu s prací v kavárně.

„Vždycky pracuješ strašně tvrdě a dvě práce jsou prostě moc na jednoho člověka," řekl.

„Rogere, zlato, to je v pohodě. Nevadí mi to, zvládnu to," ujistila jsem ho a políbila jsem ho na líčko, než jsem odešla do práce.

Takže, stojím tady, za pultem v tiché staré kavárně.

„Je na tobě něco jiného?" zeptala se mě Sarah během toho, co jsem čekala na nové zákazníky.

„Na mně?" zopakovala jsem, protože jsem dneska byla jako na půl omámená.

„Jo, roky jsem tě neviděla tak usměvavou. Něco se změnilo?"

„Oh, uh, nemyslím si," řekla jsem jí a snažila jsem se skrýt úsměv, protože jsem věděla, že za to může Roger. Už dlouho jsem nebyla tak šťastná. Pravděpodobně od té doby, co jsem Rogera nachytala s Jeanette.

„Julie?"

Oh. My o vlku a vlk...

Jeanette stála přede mnou. Vypadala jinak. Její blonďaté vlasy byly sestříhané do krátkého mikáda s ofinou, měla míň make upu a její oblečení neodhalovalo tolik kůže. Vypadalo jako stín dívky, která mě jednou opilá políbila v hospodě.

„Jeanette? Už je to nějaká doba," řekla jsem bez emocí. Vím, proč ji Roger políbil, ale nevím, proč ona políbila jeho. Co na světě jí mohl Lucas říct, že se rozhodla Rogera políbit?

„Co tady děláš?" zeptala jsem se, protože jsem věděla, že tady není jenom kvůli kávě; věděla, že tady pracuju.

„Nevím, jenom jsem se zastavila, abych řekla, že se omlouvám," odpověděla rozpačitě.

„Co? Přišla ses omluvit? Po všech těch letech ses rozhodla, že je konečně na čase, aby ses omluvila. Mohla ses omluvit, když jsem tě nachytala, ale tys tam jen tak stála. Sotva ses na mě podívala. Jak se teď můžeš omlouvat?"

Popravdě, všechno tohle jsem nechtěla říct. Prostě jsem otevřela pusu a ono to nějak vyletělo ven. Vypadá to, že jsem se přes to nepřenesla tak, jak jsem si myslela.

„Já nevím," zopakovala a vyhýbala se mi pohledem. Vzpomínky, jak líbá Rogera, mi zaplavily mysl a popravdě jsem měla chuť ji praštit.

„To je všechno, co řekneš? Můžu dál pracovat, nebo se budeš dál takhle omlouvat?" Nevím, proč jsem se k ní tak chovala; většinou se tak hnusně k lidem nechovám.

„Julie, opravdu jsem s tebou chtěla být kamarádka a opravdu jsem chtěla být s Brianem. Jenom jsem udělala chybu, byla jsem opilá."

Proč to vypadá tak, že jsem odsouzena k tomu, abych poslouchala výmluvu typu „Byl/a jsem opilý/á." od každého člověka v mém životě? Ujasněme si jednu věc, v žádném případě to neznamená, že je to okay. Pokud mě praštíš, neodpustím ti jenom proto, že jsi byl opilý a pokud políbíš mého přítele, taky ti neodpustím jenom proto, že jsi byla opilá!

Čím dřív to všichni pochopí, tím líp.

„Jo opravdu jsi to podělala, co?" Humorně jsem se zasmála, otočila jsem se a začala jsem utírat hrníčky.