Save Me (Roger Taylor FanFiction)

42: Mother Love

*5th October 1972*

TĚCHTO POSLEDNÍCH PÁR měsíců byly ty nejšťastnější měsíce mého života. Mé bříško vypadalo, že každým dnem exploduje, z čehož jsme oba s Rogerem byli moc nadšení.

Posledních pár dní jsem se sotva dokázala pohybovat kolem, abych něco udělala, protože mi všude zavazelo moje bříško. Sotva jsem se navíc dokázala postavit.

„Rogere!" zakřičela jsem, když jsem bojovala s tím, abych vstala z pohovky.

Doběhl do obývacího pokoje, očividně si myslel, že už jsem začala rodit. „Co? Co se děje? Co je špatně? Miminko už chce ven?"

„Co? Ne, ne, jenom nemůžu vstát," odpověděla jsem a natáhla jsem k němu ruce, aby mě za ně mohl vytáhnout na nohy.

„S takovým tempem z tebe za chvilku dostanu infarkt," řekl a pomohl mi postavit se na nohy.

„Nebyla bych překvapená, kdyby ano, hra na bicí tvému srdci nemůže dělat dobře," řekla jsem a narovnala jsem se.

Najednou jsem ucítila malou bolest v břiše, která trvala pár sekund. V tu chvíli jsem držela Rogera za ruce a dívala jsem se na zem.

„Co je?" zeptal se a přesunul jednu ze svých rukou na moje rameno a tu druhou na moje líčko. „Je všechno v pořádku?"

„Jo, všechno je v pohodě; asi jsem se jen moc rychle postavila." Zasmála jsem se tomu, když ten pocit pominul, a předstírala jsem, že se mi motala hlava. Nechtěla jsem, aby se nadchnul, a pak z toho nic nebylo; byl až moc nadšený z toho, až se potká s miminkem.

„Jsi si jistá?" zeptal se a ještě mě nepustil.

„Ano! Samozřejmě, že jsem," ujistila jsem ho, zatímco jsem se držela jeho zápěstí.

Ale byla jsem?

---------------------------

Bylo o hodinu později a ty malé bolesti přešly v mnohem bolestivější kontrakce. Byla jsem si skoro na 100% jistá, že začínám rodit, takže jsem se rozhodla, že tohle bude ta nejlepší chvíle, kdy to říct Rogerovi.

Teď: když je uprostřed jeho zkoušky na bicí.

Hlasité bouchání do bubnů bylo hodně otravné, zatímco jsem zažívala kontrakce, které se přibližovaly a byly bolestivější pokaždé, když se znovu objevily.

„Rogere?" řekla jsem, když jsem vešla do jeho zkušebny, ale bylo to zbytečné, protože nebylo možné, aby mě přes ten všechen hluk mohl jakkoliv slyšet. „Rogere?!" zakřičela jsem a rány konečně ustály.

„Jsi v pořádku?"

„No," začala jsem a protáhla jsem to slovo. „Miminko už asi chce na svět," dořekla jsem a obličej se mi zkroutil bolestí, když jsem ucítila další kontrakci.

„Co? Teď?" zeptal se a vyskočil na nohy.

„Teď," odpověděla jsem a opřela jsem se o zeď ve snaze trošku ulevit té bolesti, ale nefungovalo to.

„Musíme do nemocnice," oznámil a přispěchal ke mně.

„Nemusíme jet teď hned, tohle bude ještě dlouhý den. Musím se na to najíst."

„Co? Ale každou vteřinou můžeš porodit!"

„Rogere, studoval jsi biologii, jak to, že nevíš, že porod je velmi dlouhý proces? Kontrakce mám už hodinu a-"

„Hodinu?!" vykřikl a chytil mě za ramena.

„Ano, hodinu, Rogere," řekla jsem a zavřela jsem oči, když přišla další kontrakce.