Save Me (Roger Taylor FanFiction)

31: Never Again

*14th January 1972*

„ROGERE, ŘEKNI, PROSÍM, NĚCO."

Právě jsem Rogerovi řekla, že jsem těhotná a on jen seděl a beze slova na mě zíral. Modlila jsem se, že se přes ten šok přenese a podpoří mě, tak jak mi Mary říkala. Doufejme, že její víra v něj nebyla mimo mísu.

„Ty jsi... Ty jsi těhotná?" vydechl a konečně se ze mě podíval někam jinam, konkrétně na podlahu.

„Očividně ano."

„J-jak? Použili jsme ochranu."

„Ne vždycky ale funguje," vysvětlila jsem mu. Tak moc jsem ho chtěla chytit za ruku, cítit jeho dotek, ale bála jsem se, jak bude reagovat.

Rychle vstal z židle a vzal si kabát, který ležel na opěrce. „Potřebuju vzduch." Strčil ruku do kapsy a já jsem zaslechla cinkání klíčů.

„Rogere, neodcházej, prosím."

„Já jenom-já jenom potřebuju trošku vzduchu," vykoktal a ani se na mě nepodíval, když odcházel z domu.

Dech se mi zadrhl v krku, když jsem zaslechla prásknutí dveří. Rukou jsem si pročísla vlasy a pak jsem si ji opřela o pusu. Doběhla jsem ke dřezu a znovu jsem se vyzvracela.

V očích mě pálily slzy, které odmítaly spadnout. Můj život se rozhodně otočil k horšímu. Padla jsem na kolena a začala jsem vzlykat v opuštěném domě.

Jak patetické ode mě. Brečím na zemi kvůli muži? Super.

Prosím, Bože, ať se ke mně Roger vrátí.

Neopustí mě kvůli tomu, že ne? Brian by mu rozhodně řekl, aby zůstal. Nechtěl by se mnou zůstat?

------------------------

O několik hodin později jsem si začala myslet, že se Roger ke mně a k mému dítěti už nikdy nevrátí. Prázdný hrnek od kafe seděl na stole vedle mě. Bradu jsem měla opřenou o ruku, oči mě pálily od všech slz, co jsem vybrečela.

Když jsem slyšela dveře se otevřít a zavřít, srdce mi na chviličku přestalo bít a začala jsem se modlit, aby to byl Roger a ne vrah.

„Jules?" Jeho hlas mi řekl, že to byl rozhodně Roger. Neodpověděla jsem mu. Čekala jsem tu hodiny, aniž bych věděla, kdy nebo jestli vůbec se vrátí, takže si myslím, že si mě může najít sám.

„Jules? Jules, love, omlouvám se, neměl jsem odejít."

Nic jsem neřekla, ani jsem se na něj nepodívala.

„Prosím, řekni něco, love," prosil mě a sedl si na židli naproti mně.

Když jsem se na něj konečně podívala, vypadal šokovaný mýma začervenalýma očima.

„Rogere, uvědomuješ si, čemu jsi mě právě vystavil?" začala jsem nízkým hlasem. „Uvědomuješ si, jaké to je nosit dítě, jehož otec ti utekl před očima? Nevěděla jsem, jestli se vrátíš, nebo jestli zůstanu sama. Jestli mi tohle ještě někdy uděláš, Rogere Taylore, neodpustím ti, pokud se rozhodneš vrátit." Byla jsem na něj hodně naštvaná, pokud jste to ještě nepoznali. Vypadal vyděšeně, když jsem skončila se svým proslovem.

„Omlouvám se, zlato, už to nikdy neudělám. Zpanikařil jsem a potřeboval jsem zpracovat to, co jsi mi řekla. Byl jsem jenom v šoku, to je všechno."

Povzdechla jsem si, uvědomila jsem si, že Mary tuhle situaci odhadla správně. Roger zpanikařil, ale vrátil se.

„To nic, Rogi, chápu to; taky jsem potřebovala chvilku." Zasmála jsem se, když jsem si vzpomněla na ty chvíle s Mary v koupelně.

„Takže... tam opravdu máš mimčo?" zeptal se a ukázal na moje břicho. Přikývla jsem. „A je moje?"

Natáhla jsem se a praštila jsem ho do paže. „Samozřejmě, že je, ty idiote."

„Wow," vydechl, posunul židli a klekl si přede mě na kolena. Přiložil mi dlaň na břicho a chvíli ji tam držel. „Moje dítě je tam?" zeptal se znovu a podíval se na mě s úsměvem a slzami v očích.

„Jop," odpověděla jsem, oči mi zase začaly slzet.

Zasmál se, z oka mu vytekla slza. Opřel si ucho na moje břicho a omotal mi paži kolem pasu.

„Nemůžu uvěřit tomu, že budu táta."

Díky bohu, vypadá to, že je šťastný.

„Taky tomu nemůžu uvěřit. Chci říct, ty, muž, který ani neumí uvařit vajíčka."

„No, jsem si jistý, že to s vychováváním dítěte nemá nic společného, takže budu v pohodě."

Zahihňala jsem se a omotala jsem mu paže kolem hlavy. Když se odtáhl, nadšeně vyskočil na nohy.

„Musím to říct, Brianovi!" oznámil Roger a rozběhl se k telefonu. Rychle jsem ho chytla za paži a zatáhla jsem ho zpátky.

„Nikomu to ještě nemůžeš říct," řekla jsem mu a sledovala jsem, jak mu povadl obličej.

„Ale proč ne?" zeptal se zklamaně.

„Vždycky říkají, že musíš počkat do konce prvního trimestru, než to někomu řekneš, aby se to... no, nezařeklo."

„Není to až tak za tři měsíce?"

Přikývla jsem a on nahlas zasténal. „Musíme tě co nejdříve objednat k doktorovi," řekl mi a vzal mé ruce do svých.

„Dokážeš tomu uvěřit?" zeptala jsem se a znovu jsem mu položila dlaně na mé břicho. „Naše maličkaté miminko je tady." Usmála jsem se na něj.

Sklonil hlavu, aby mohl své rty spojit s mými, a pak si znovu klekl na zem.

„Jasně, tady tvůj táta. Právě teď jsi uvnitř té nejkrásnější ženy, kterou tahle planeta potkala, tvojí maminky." Začervenala jsem se a lehce jsem mu zatlačila na bok hlavy. „Budeš mít ten nejlepší život, dám ti všechno. Doufám, že mě slyšíš, jinak tady maminku bezdůvodně děsím."

Zasmála jsem se přes slzy štěstí, které se mi kutálely po tvářích, a sama jsem si klekla. Omotala jsem mu paže kolem krku a stáhla jsem si ho do nejpevnějšího objetí.

„Jsem teď tak šťastný," šeptl mi do ucha.

Já taky, Rogere.

Já taky.