Save Me (Roger Taylor FanFiction)

2: Teasing

*December 1st 1971*

„LUCASI, PŮJDEŠ PROSÍM se mnou na ten koncert?" prosila jsem svého přítele dneska večer už po milionté, zatímco jsem si nanášela make-up.

„Julie, nech toho! Naposled, nikam nejdu. Ten Bulsara by si zpěvem ani nezachránil život."

Nesnášela jsem, když Lucas říkal takové věci o Freddiem.

„Přeju si, abys takové věci neříkal, Lucasi. Freddie je úžasný a už jsem ti říkala, že teď je Mercury."

Nahlas se mé poznámce zasmál, ale jinak neodpověděl; jednoduše jen protočil oči a rozepl si džíny.

„Nikam nejdu, užij si to."

„Ale já nechci být sama v hospodě, víš, že to nemám ráda."

„Nebudeš sama, bude tam tvůj drahý Freddie Mercury."

Poraženě jsem si povzdechla, jakmile jsem si uvědomila, že ho nedokážu přesvědčit. Nanesla jsem řasenku a zeptala se Lucase, jak vypadám.

„Vypadáš fajn," odpověděl, aniž by se na mě vůbec podíval.

„Tak díky, fajn je přesně to, co jsem chtěla."

Postavila jsem se, došla jsem k němu a dala jsem mu pusu na líčko. „Vrátím se před jednou."

„Drž se dál od toho Rogera Taylora. Nevede vůbec dobrý život a ty ho v tom svém vůbec nepotřebuješ. Není jako my, Julie."

„Já vím, Lucasi, budu se od něj držet dál. Stejně ho nemám ráda."

Povzdechla jsem si a rozešla jsem se ke dveřím, než jsem úplně odešla, rychle jsem se rozloučila s mým přítelem.

Chladný prosincový vzduch mě udeřil do obličeje a já jsem se na mé cestě k autu celá otřásla. Milovala jsem moje staré otlučené auto.

Byla jsem nadšená z toho, že uvidím Freddieho hrát s kapelou, ale víc jsem se těšila na to, až uvidím Freddieho samotného. Už je to pěkných pár týdnů, co jsem ho viděla naposled. Měl teď hodně práce a stejně tak já, takže bylo těžké najít si na sebe čas. Nesnášela jsem, když jsem Freddieho dlouho neviděla.

Zastavila jsem u staré hospody, kde hráli, a šla jsem ke dveřím. Vypadalo to, že jsem měla menší zpoždění, jelikož jsem už mohla slyšet Freddieho bravurní hlas.

Hospoda byla přelidněná a všichni fandili Queen, což nebylo vůbec k podivu, protože byli naprosto vynikající.

Na konci jejich vystoupení byl dav ještě hlasitější, než cokoliv, co jsem kdy slyšela.

Freddie a Brian přišli za mnou.

„Drahoušku, jsem tak rád, že jsi to stihla," vykřikl nadšeně Freddie a políbil mě na obě tváře.

„Freddie, tak ráda tě zase vidím. Dobrá práce vy dva, hráli jste úžasně! Řekla bych, že dneska to bylo zatím vaše nejlepší vystoupení," řekla jsem jim s úsměvem. Oba se pyšně zapýřili - jak na mě, tak jeden na druhého.

John Deacon se odnikud objevil přímo vedle mě. „Julie, sluší ti to," začervenal se. Freddie Mercury nebyl zrovna dobrý strážce tajemství, takže jsem věděla, že se Johnovi líbím. John je opravdu sladký, ale já mám Lucase, kterého miluju.

„Děkuju, Johne, tobě taky." Nerada jsem to s ním přeháněla, protože jsem ho nechtěla vodit za nos. Usmál se a celý nervózní mi poděkoval.

„Kde je Roger?" zeptal se Brian jeho milým hlasem.

Ugh. Roger.

Roger Taylor byl můj nejmíň oblíbený člověk, kterého jsem měla to neštěstí potkat. Vůbec jsme si nesedli a celá kapela si toho byla vědoma.

„Pravděpodobně někde vtlouká lži do hlavy nějaké náhodné holky," odfrkla jsem si znechuceně.

Brian se zasmál. „Jo, asi jo."

Já jsem si o Rogerovi nikdy nemyslela, že je vtipný. Byl upřímný a vyloženě drzý.

„Ahoj, Jules." Zaslechla jsem za sebou známý chraplavý hlas a já při jeho zvuku musela protočit oči. Nesnášel jsem, když mi Roger říkal 'Jules' a on to moc dobře věděl, ale i tak jsem ho nechtěla nijak potěšit tím, že bych mu řekla, ať toho nechá. Myslím, že už to slyšel mockrát.

„Rogere," odpověděla jsem opovržlivě a otočila jsem se na něj. Vždycky měl strašnou srandu z toho, že jsem byla minimálně o hlavu menší než on; na což asi nebyl moc zvyklý, protože sám nebyl moc vysoký.

„Užila sis show?" zeptal se mě vtipálsky, nad čímž jsem si povzdechla.

„Ano, ve skutečnosti jsem si to opravdu užila, zrovna jsem o tom říkala klukům."

Přestože Roger věděl, že ho nemusím, na druhou stranu věděl, že se na ně ráda dívám a pořád jsem uchvácená jeho bubnováním; takže toho využíval ze všech svých sil. Vždycky rád slyšel mé komplimenty na kapelu, i když jsem se je snažila neříkat, když byl s námi. Byl totiž pak celý nafoukaný a to já jsem nemohla snést.

„Kde je uh? Jak že se jmenuje? Ten týpek s hnědýma vlasama?"

„Lucas, jmenuje se Lucas a nebylo mu dobře, tak nemohl přijít."

„Proč prostě neřekneš, že se mu nelíbí naše hudba, drahoušku?" zeptal se mě Freddie a vecpal se tak do konverzace, kterou se Roger pokoušel začít a já zase ukončit.

„Tak to není, Frede." Nevím, proč jsem to prostě neřekla. Vypadalo to, že nikdo z kapely Lucase moc nemusí a Freddie mi už hodně krát řekl, že mu nezáleží na tom, co si Lucas o něm myslí.

Všichni čtyři mi neustále říkali, ať se Lucase zbavím a najdu si někoho 'použitelnějšího', jak Freddie vždycky říkal. Nerada jsem s nimi o něm mluvila, protože mi to bylo nepříjemné. Očividně nebyl jejich největší fanoušek, a i když to moc dobře věděli, nechtěla jsem jim to říkat.

„Zapomeňme teď na něj," prosila jsem je, což asi nepomohlo jejich názoru na Lucase. Dny, kdy jsem se modlila za to, aby se začali normálně bavit, byly pryč, teď jsem si jen přála, abych je nikdy neseznámila a já se tak nemusela vypořádávat s jejich vzájemným nadáváním.

„Jo, pokusíme se o to," odpověděl Roger a šťouchl do mě loktem. Odtáhla jsem svou ruku dál od něj a zamračila se na něj.

„Víš co, Rogere?" začala jsem, ale Brian mě přerušil.

„Chcete někdo něco na pití?" zeptal se urychleně a střelil očima po Rogerovi a Roger, zdá se, pochopil.

„Jo, půjdu a pomůžu ti to všechno přinést," odpověděl. „A budu se snažit, abych nevylil ten tvůj, Jules."

„Jenom si dávej bacha, abys zpátky donesl rum s limonádou, Taylore." Mrkl na mě a následoval vysokého, kudrnatého Briana k baru.

„No, tak to šlo docela dobře," povzdechl si uvolněně John, když se napětí trošku rozplynulo.

„Vy dva byste se opravdu měli zkusit začít snášet, drahoušku," radil mi Freddie.

„To říkej jemu, on jen zbytečně plýtvá časem, když se mě snaží naštvat," opáčila jsem rychle.

„A ty se pokaždé necháš," odpověděl Freddie a já jsem si odfrkla, ale moc dobře jsem věděla, že má pravdu. Nechala jsem se vždycky vyprovokovat a dovolovala jsem mu naštvat mě. Ale já na něj půjdu jinak.

„Tady máš, love." Roger mi podal skleničku plnou kombinace drinků.

„Děkuju, Rogere," usmála jsem se na něj sladce, což zmátlo každého člena kapely.

Tedy kromě Freddieho. Ten mou hru dobře znal. 

❄❄❄ 

Doufám, že jste si druhou kapitolu užili!

Lie xx.