Save Me (Roger Taylor FanFiction)

16: Breakthru

*13th December 1971*

JAKMILE SE UJISTIL, že jsem docela v pořádku, Freddie odešel, takže zase nechal mě a Rogera osamotě.

Přesunula jsem se do pohodlí Rogerova obýváku, kde naštěstí nikdo nebyl. Nejsem si jistá, kde právě teď Roger je, ale doufala jsem, že mě nebude hledat; chtěla jsem teď být sama.

Seděla jsem na pohovce, nohy jsem měla přikryté dekou a zírala jsem do zdi, přičemž jsem si v hlavě pořád opakovala, co se stalo.

Nebyla jsem si jistá, kam mám teď jít nebo co mám dělat, nemůžu tady zůstat. Už tak to bylo divné a ne abych tady měla zůstat v nedohledné budoucnosti na delší dobu.

„Jules?"

Rogerův hlas protrhl síť mých myšlenek a mé oči přeskočily na něho. Má touha zůstat sama se rozplynula, když jsem zaslechla jeho klidný hlas, díky kterému jsem se cítila bezpečně.

„Jo?"

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?"

„Jenom nevím, co mám teď dělat. Kam mám jít? Nemůžu teď jít domů, musím se s ním rozejít, ale nechci ho vůbec vidět."

„Můžu tam jít s tebou, pokud chceš."

„Rogi, nemá tě rád, to rozhodně nezajistí klid," odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala. „Vlastně jsem se tě na to nikdy nezeptala; proč se vy dva ksakru nemáte rádi? Když jsem se s ním potkala, už jste se znali."

„Znali, chodil s mojí sestrou, která byla moc mladá na to, aby s ním byla; nechtěl jsem, aby s ním šla ven, protože jsem věděl, že kluk mého věku chce něco, co mu ona v tak mladém věku dát nemůže. Podvedl ji se spoustou žen."

„Když jsme se potkali, říkal mi, že den předtím ho jeho přítelkyně podvedla."

„Ne, to jsou sračky. Podvedl mojí sestru mockrát a zjistila to asi týden předtím, než jste se potkali. Celou dobu ti lhal a nevím, co ti napovídal o mně, ale určitě to není pravda."

„No, řekl mi, že jsi děvkař, což se ukázalo, že je vlastně pravda." Moje zatrpklost očividně ještě nebyla úplně pryč.

„Já za tu noc nemůžu, tu noc má na triku taky on." Jeho hlas byl obranný a já jsem nemohla zabránit sarkasmu, který sršel z mé odpovědi.

„Oh, promiň, srazil vám hlavy dohromady jako panenky? Za něco jsi zodpovědný, Rogere. To byla tvoje vlastní chyba." Vztekem jsem měla zčervenalý obličej, bolest a zrada z té noci se mi vrátily zpátky do života.

„Oba jsme s Jeanette byli opilí a on-" začal, ale já jsem to dneska nechtěla poslouchat. Ne dneska.

„A to to má omluvit, ano?" Byla jsem plná vzteku a nechtěla jsem právě poslouchat jeho polovičaté omluvy.

„Julie, ty mě vůbec nikdy neposloucháš. Nikdy jsi mě pořádně nenechala vysvětlit, co se opravdu stalo, protože jsi byla tak zahleděná do sebe a své bolesti. Očividně jsem pro tebe něco znamenal, protože když jsi nás chytla, hned jsi spadla do jeho čekající náruče. Pak jste se o pár týdnů později dali dohromady a to je všechno; najednou jsem byl špína na tvé botě." Jeho sarkastické očividně do mě bodlo jako nůž.

„Myslíš, že jsem chtěla poslouchat tvůj ubohý příběh o opileckých chybách a jak nic neznamenají? Myslíš, že to teď chci poslouchat? Ne, rozhodně ne."

„Protože tě to nezajímá a teď mě jenom využíváš, aby ses nemusela vracet za svým šíleným přítelem, o kterém jsem tě, jen tak mimochodem, varoval."

„Tím chceš říct, že je to moje chyba? Zasloužila jsem si to, protože jsem neposlechla tady Jeho Výsost?"

„Tak to samozřejmě nemyslím, Julie! Kdybys mě nechala, šel bych teď za ním a zabil ho za to, co ti udělal, ale to proto, že mi na tobě opravdu záleží."

„A ty si myslíš, že mně na tobě nikdy nezáleželo?" odsekla jsem. Ignorovala jsem motýlky v břiše, kteří se díky jeho slovům probudili. Oba jsme teď stáli a hádali se jako manželé.

„Nikdy jsi to pořádně neukázala!"

„Nebyla jsem to já, kdo strčil jazyk do krku někomu jinému! Pokud někomu na tom druhém nezáleží, jsi to ty! Vůbec jsi na mě tu noc nemyslel."

„MYSLEL JSEM SI, ŽE JSI TO TY!" Jeho náhlá a velmi dramatická změna hlasitosti mě vyděsila. „Poslední roky nedokážu myslet na nikoho jiného než tebe! Celou tu noc jsem chtěl, abys se mnou šla ven, abychom mohli být na chvilku sami; proč bych jinak šel kouřit venek? Nerozumím ti, Julie, nikdy ses na chviličku nezastavila, aby sis poslechla mojí verzi příběhu, vždycky ses zajímala jen o sebe," pokračoval stejně hlasitě, přičemž mával rukama kolem, tím mě donutil ucuknout. Když si toho všiml, rozezlený výraz odpadl z jeho obličeje a nahradila ho vina.

„Ty sis- ty sis myslela, že tě chci... Já bych nikdy..."

„Já vím, to byl jen reflex," odpověděla jsem mu s uhýbajícím pohledem. „Co jsi myslel tím, že sis myslel, že jsem to já?" zeptala jsem se skoro šeptem.

„Byl jsem opilý a Lucas si šel s kamarády ven zakouřit, tak jsem ho požádal, aby ti řekl, abys šla za mnou, kdybych nebyl tak na sračky, nikdy bych se ani nepodíval jeho směrem, natož abych ho poslal, ať mluví s tebou. Tak šel a ven vyšla tahle holka, nemohl jsem skoro nic vidět, tak jsem s ní prostě mluvil a byl jsem si jistý, že to jsi ty, tak jsem ji políbil a pak jsi přišla ty. Nikdy jsem se v mém životě necítil hůř, když jsem slyšel tu bolest ve tvém hlase. Nechtěl jsem ti ublížit, omlouvám se. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Kvůli hloupé opilecké chybě jsem tě ztratil."

Spadl zpátky na pohovku s hlavou v dlaních a tahal se za své dlouhé blonďaté vlasy. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi právě řekl. Nevěděla jsem, jak reagovat nebo co mu mám říct. Beze slov jsem klesla na pohovku vedle něj.

„Rogere," zamumlala jsem, nedokázala jsem pořádně ovládat svůj hlas.

Vzhlédl ke mně, na jeho obličeji se leskly slzy, což mi zlomilo srdce. „Nebreč, Rogere, prosím, neplač."

Posunul se dopředu, až sklouzl z pohovky. Klečel přede mnou na kolenou. Vzala jsem jeho obličej do dlaní a otřela mu slzy.

„Prosím, neplač," zopakovala jsem, přitáhla jsem si jeho hlavu blíž a omotala jsem kolem něj paže. Jeho obličej byl zabořený v mém hrudníku a cítila jsem, jak jeho paže obkroužily můj pas a přitáhl si mě blíž.

„Neztratil jsi mě," řekla jsem mu. „Jsem tady."

❄❄❄

Woah, tak je to tady, Jules konečně zná celou pravdu, tak co bude teď?? ;))

Lie xx.