Save Me (Roger Taylor FanFiction)

39: Awakening

*21st June 1972*

*Roger's POV*

BYLO TO PÁR DNÍ, co Jules byla v kómatu a já jsem začínal šílet. Sotva jsem opustil pokoj, ve kterém byla, sotva jsem spal a nikdy jsem neměl chuť na jídlo.

„Rogi, kámo, musíš něco sníst," řekl mi Brian, když si sedl vedle mě.

„Briane, nemám chuť," zamumlal jsem, byl jsem vytočený, že jsem tohle od něj slýchal každý den-

„Ale ona bude v pořádku! Musíš se najíst, jinak zkolabuješ. Sotva spíš, nedokážu tě donutit, aby ses najedl, sotva vypiješ nějakou vodu."

„Briane, řekl jsem ti, že jsem v pohodě!" vyletěl jsem na něj a okamžitě jsem se cítil špatně.

Pár minut nic neříkal. „Jen mám o tebe strach, to je všechno."

„A já se bojím o Jules. Jak můžu jíst? Ani bych to v sobě neudržel, až takový mám strach. Ani nemůžeš pochopit, jaký je tohle všechno pocit, Briane, prostě nemůžeš."

„Kdyby tady byla, byla by na tebe naštvaná za to, že si tohle děláš a ty víš, že mám pravdu."

Rozhodně měl pravdu; byla by na mě naštvaná. Ruce se mi třásly z nedostatku jídla a cítil jsem se jako stín muře, kterým jsem býval, než se tohle všechno stalo.

„Nejspíš máš pravdu," vzdal jsem se.

„Nejspíš?! Rozhodně mám pravdu. Dojdu ti pro něco na jídlo a pak se musíš prospat." Okamžitě se postavil a šel mi najít něco k snědku, čímž mě nechal s Jules samotného.

Její malá ručka padla perfektně do té mé, dokonce i teď. Duchem nepřítomný jsem jí přejel palcem po kloubech a zíral jsem na zem přímo pod mými lokty.

„R-Rogere?"

Ten hlas. Její hlas! Ten hlas, ze kterého se mi převracel žaludek. Ten hlas, který mě uklidňoval. Ten hlas, který mi rozzařoval temné dny.

Jules ležela s očima otevřenýma a její ruka jemně mačkala tu mou.

„Jules?" Při pohledu na ni mi z očí padaly slzy. Konečně byla vzhůru!

„Jules, love! Jsi vzhůru! Díky bohu, jsi vzhůru!" Vyskočil jsem, vzal jsem si její obličej do dlaní a asi desetkrát jsem ji políbil, ale snažil sjem se za ní moc netahat.

„Kde to jsem?" zeptala se Jules a pokusila se posadit, ale já jsem ji zase jemně položil dolů.

„Nepokoušej se vstát, zlato," řekl jsem jí, protože jsem se bál, že by se poranila. Najednou jsem si něco uvědomil.

„Musím skočit pro sestru. Počkej, až se tohle dozví Freddie!" Takhle šťastný jsem se necítil už celou věčnost, když jsem vyběhl z pokoje, abych našel sestru. Nohy se mi třásly z nedostatku energie, ale nezajímalo mě to.

„Sestro, sestro!" křičel jsem. Ustaraná žena se objevila a zeptala se mě, co se děje. „Je vzhůru!" řekl jsem jí a šťastně jsem ji vzal za ramena.

*Julies's POV*

Někdo mě držel za ruku a hladil mě po kloubech. Myslím, že vím, kdo to je; poznala jsem ten pocit na své kůži. Byl to Roger.

Když jsem otevřela oči, setkala jsem se s jasným a oslňujícím světlem, takže mým očím chvilku trvalo, než si zase přivykly.

Podívala jsem se na Rogera, který seděl, byl shrbený vedle nepohodlné postele, na které jsem já ležela. Zmáčkla jsem mu ruku co nejpevněji, co jsem mohla, což, upřímně, nebylo zrovna moc.