Save Me (Roger Taylor FanFiction)

3: Lunch Date

*December 4th 1969*

UDÁLOSTI, KTERÉ SE STALY před třemi dny, se mi od té doby neustále přehrávaly v hlavě. Tak strašně moc jsem chtěla Rogera vidět znovu. Dala jsem mu svoje číslo a řekla jsem mu, kde pracuju s nadějí, že mi zavolá nebo se staví na kafe, ale zatím pořád nic.

Začínala jsem se bát, že jsem jenom další holka z show, která se stavila, aby si s ním pokecala. Prosím, ať nejsem jenom další holka.

„Máš to tu fakt pěkné," řekl známý hlas, když jsem stála u pultu v kavárně a čekala jsem na zákazníky.

„Rogere!" Byla jsem strašně šťastná, že ho vidím, možná opravdu nejsem jenom další holka.

„Julie!" napodobil moje nadšení. „Přemýšlel jsem, Julie."

„Fakt?" zeptala jsem se podezíravě.

„Jo, chci ti dát nějakou přezdívku."

„Opravdu? Jako jakou?"

„Uh, Jules, co říkáš na Jules?"

„Líbí se mi to, tak tedy Jules," usmála jsem se. Právě mi dal mou vlastní přezdívku! Asi umřu...

„Takže, Jules, kdy končíš v práci?"

„Za deset minut mám přestávku na oběd," sdělila jsem mu potom, co jsem si zkontrolovala hodinky.

„To je super, co kdybychom si na něco skočili do nějaké jiné kavárny? Myslel jsem si, že bys třeba potřebovala změnit prostředí," oslnil mě perfektním úsměvem.

„Jo, to zní fantasticky. Chceš tu počkat? Fakt to není ani deset minut."

„Klidně, nebude mi to vadit." Nad jeho odpovědí jsem se musela usmát. Je prostě tak dokonalý. Jeho blonďaté vlasy se hodí k jeho velkým štěněčím očím naprosto úžasně. Doufám, že se cítí stejně jako já.

--------------

„Můžeme jít?" zeptala jsem se, oblékla jsem si svůj kabát a kolem krku si omotala vlněnou šálu.

„Jo, znám to správné místo," prozradil a otevřel mi dveře. „M'lady." Natáhl ruku před otevřené dveře a poklonil se.

„Děkuju vám, pane," snažila jsem se napodobit jeho snobský akcent, ale znělo to příšerně.

„Možná bychom měli trošku zapracovat na tvých akcentech," řekl mi a nastavil mi rámě. Omotala jsem mu ruku kolem loktu a ucítila jsem svaly, které nabral díky bubnování.

„Tudy a prosím neuklouzni," pobídl mě s úsměvem.

„Pokusím se, ale ještě jsi nebyl svědkem mé nehorázné nešikovnosti."

„Cože?" Vypadal jako, že mi nevěří.

„Ne, Rogere, nedělám si srandu; někdy dokážu být opravdu trapná."

Zavěšení do sebe jsme se celou cestu do malé kavárničky s lahodnými dorty ve výloze hihňali.

„Rogere, podívej se na ty dorty." Zněla jsem jako malé dítě, když jsem ukázala na opravdu výtečně vypadající čokoládový dort.

„Dáme si kousek, love, neboj se." Poplácal mě po ruce, která byla stále omotaná kolem jeho paže.

----------------------------

Dva prázdné talířky ležely na stole před námi; no, prázdné až na pár tmavých čokoládových drobečků z dortu, který chutnal stejně dobře, jak vypadal.