Save Me (Roger Taylor FanFiction)

24: Heart Beats

*26th December 1971*

VČEREJŠEK NEZAČAL ZROVNA dobře, ale Roger mi pomohl se zbavit myšlenek na Olivii.

Tohle ráno jsem ležela v posteli a sledovala jsem Rogerův hrudník stoupat a klesat s každým jeho nádechem. Jaký to nádherný muž. Jeho dlouhé řasy spočívaly na jeho tvářích, pusu měl lehce otevřenou a jeho vlasy byly snad všude.

Ležela jsem na břiše s rukou na Rogerově hrudníku a na kůži jsem mu kreslila malá kolečka. Oči jsem pořád měla trošku opuchlé ze všech těch slz, co jsem včera vyplakala, ale poprvé od té doby, co Olivia umřela, jsem necítila takovou tíhu. Cítila jsem se lehká jako pírko a věděla jsem, že tomu tak bylo, protože jsem to včera všechno vybrečela.

Dnes ráno jsem k Rogerovi cítila něco jiného. Samozřejmě, že jsem k němu vždycky chovala silné city a v břiše jsem měla motýlky pokaždé, když jsem ho viděla, ale dneska na tom bylo něco jiného. V hrudníku jsem cítila teplo, které pro mě bylo neznámé.

Pod rukou jsem cítila jemné bití jeho srdce, tak jsem zavřela oči a soustředila jsem se jen na zvuk pod mou dlaní. Oči jsem otevřela, až když jeho srdce zrychlilo a jeho ruka se obmotala kolem mého zápěstí.

„V pořádku, love?" zeptal se těžkým ranním hlasem. Zmáčkla jsem ruku do pěsti a usmála jsem se na něj.

„Jo," odpověděla jsem a přisunula jsem se, abych mu mohla dát měkký polibek na rty.

Cítila jsem se víc než trapně za to, co jsem včera večer předvedla, nehledě na to, jak dobře jsem se teď cítila. Udělala jsem ze sebe blázna, když jsem tam tak brečela a křičela.

„Zlato, omlouvám se za včerejšek. Úplně jsem nad sebou ztratila kontrolu."

„Jules, potřebovalas to ze sebe dostat; očividně jsi to zadržovala roky. Neomlouvej se a ten hlas znám, nestyď se za to. Nesoudím tě za to."

Posunula jsem hlavu, takže spočívala na jeho rameni. Vdechla jsem známou vůni Rogera a můj svět byl kompletně klidný.

„Děkuju, žes mě to nechal udělat," šeptla jsem.

Naklonil se a políbil mě na hlavu. „Neděkuj mi," zašeptal zpátky. „Jules?" Jeho hlas byl teď sotva slyšitelný.

„Já-já...nic," zakoktal se. Posunula jsem ruku a pohladila jsem ho po tváři, načež jsem ji pak přesunula do vlasů. Pod mým dotekem zavřel oči a vyšel tváří vstříc mé ruce.

„Co je to?" povzbudila jsem ho, na prst jsem si namotala pramínek jeho vlasů.

„Na tom nezáleží," zašeptal a přetočil se na bok, aby se na mě mohl podívat. Omotal kolem mě paže a přitáhl si mě k sobě, hlavu jsem měla pod jeho bradou, spočívala na jeho hrudníku.

Jedna jeho ruka byla kolem mého torsa a druhá byla v mých vlasech. Cítila jsem se v jeho náruči tak bezpečně a bylo tu takové teplo, jako kdyby mě tu nic nemohlo ranit.

Přitiskla jsem rty na jeho krk a omotala jsem mu paže kolem pasu.

Byla jsem v jiném světě, ve světě, kde je všechno krásné a každý byl dobrý člověk. Roger mi včera pomohl, bez něj bych to rozhodně nepřežila. Nikdy jsem se s nikým necítila tak sblížená; nikomu jsem ještě tak nevěřila. Najednou jsem si uvědomila, jak jiné jsou mé city k Rogerovi.

„Rogere?" zamumlala jsem mu do hrudníku.

„Hmm?" odpověděl jen napůl vzhůru.

„Miluju tě." Skoro to bylo, jako kdybych ta dvě slova neřekla. Jeho srdce pod mým líčkem zrychlilo, ale chvilku ještě nic neříkal. Začínala jsem se bát, že jsem všechno zničila. Řekla jsem to moc brzo?

„Taky tě miluju," odpověděl skoro stejně neslyšně jako já. Jeho stisk se upevnil a zanechal na mém čele pusu.

Zvedla jsem hlavu a něžně a jemně jsem ho políbila na rty. Tenhle polibek byl jiný než ostatní; nebyl hladový ani drsný, byl milující a teplý.

Vyšvihl se na loket, aby mě mohl líbat snáz. Já jsem mu položila ruku na biceps, který byl z bubnování vypracovaný.

„Víš, co je šílené?" zeptal se Roger, čímž přerušil polibek.

„Co?"

„Opravdu jsem tě nechal ze mě včera udělat ženskou."

A vybuchla jsem smíchy. Bylo super se smát. Na jedné ruce jsem mohla spočítat chvíle, kdy jsem se za posledních pár let opravdu zasmála a ve většině případů se to stalo za posledních pár dnů s Rogerem.

„Já vím! Proč jsi mě nechal? Musíš mě milovat," zahihňala jsem se.

„Chtěl jsem tě trošku rozveselit, očividně se to povedlo, protože když jsem se tě snažil svléct, jenom ses mi smála."

„No tak, zlatíčko, taky ses smál." Dala jsem mu ruku na líčko. „Vypadal jsi směšně."

„Jo, díky tobě," zavrčel.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem si tě nevyfotila! Pro Boha, proč mě to nenapadlo? Jsem zatracená fotografka a ani mě nebliklo udělat fotku. Byla jsem moc zaměstnaná tím, že jsem se tě snažila přinutit si to jít setřít, abychom mohli dělat něco jiného."

„Jaká to škoda," odpověděl.

„Taková příležitost určitě ještě bude."

„Ani náhodou, za žádnou cenu si na sebe nedám znovu make up. Nikdy.

❄❄❄

Aww, Rogere, kdybys jen věděl... ♥️

Lie xx.