Save Me (Roger Taylor FanFiction)

23: Olivia

*25th December 1971*

UPŘÍMNĚ JSEM NEMOHLA UVĚŘIT, že se právě Rogerovi chystám povědět o téhle části mého života. Nikdo v Anglii tohle nevěděl.

„Přestěhovala jsem se sem, abych utekla hrozné věci, která se stala ve Skotsku," začala jsem, on se na mě podíval a tiše mě tak podpořil, abych pokračovala.

„Um," spolkla jsem svoje obavy a rozhodla jsem se mu otevřít. „Moje sestra, ona um... Se zabila." Kousla jsem se do spodního rtu a vyhnula jsem se jeho okamžitému sympatickému pohledu.

„Jules, Jules, to je mi líto."

„To je v pohodě. Teda... Ne tak úplně. Udělala to na Štědrý den před pár lety. Nenechala vzkaz nebo něco jiného. Prostě to udělala a nechala nás se vypořádat s problémy, které za sebou nechala. Během těchto dní jsem prostě strašně naštvaná a smutná." Nerada mluvím o tomhle konkrétním tématu. Nikdy se mi o tom nemluvilo dobře.

Můj hlas byl monotónní, bez emocí. Bylo pro mě těžké vyjádřit emoce. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že jsem už před nějakou dobou sepsala svoje pocity.

„Ani nevím, co bych měl říct." Dal mi ruku na rameno, aby mě uklidnil. Já jsem jeho dlaň překryla svou, chtěla jsem mu tak dát vědět, že si toho vážím.

„To ani já," odpověděla jsem jednoduše. „Nikdy mi nešlo mluvit o svých pocitech. Ale napsala jsem si je. Budu hned zpátky," řekla jsem a vyběhla jsem nahoru do tašky, kterou jsem si přinesla z domu, který jsem sdílela s Lucasem.

Vytáhla jsem starou obálku se sestřiným jménem vepředu. Sešla jsem dolů, s obálkou v ruce byl každý můj krok těžší a těžší.

Pomalu jsem ji otevřela, pocitově to už bylo tak po milionté, a začala jsem nahlas číst:

„Dneska pro tebe bylo shromáždění. Vím, že by se ti to nelíbilo. Nelíbily by se ti všechny ty kapesníky promočené slzami, které spadly z neznámých očí; spadly pro tebe. Všichni tihle lidé tě neznali, tak proč pláčou?

Všechny ty svíčky byly zapáleny jako modlitba k Bohu; na co? Kdyby na to lidé pomysleli před tím, než se tohle všechno stalo, pak bys tu možná byla s námi. Tohle místo je plné lidí dychtících po pozornosti, lidí, kteří ani nevěděli, jak vypadá tvůj obličej.

Ani nevím, proč jsi udělala to, co jsi udělala. Ani jsi nezanechala vzkaz. V žádném případě jsem to nemohla předpovědět; nikdy jsi moc nemluvila. Jsou tady lidi, které ani neznám a kteří mě opakovaně objímají; posílají mi své modlitby a myšlenky. Nezasloužím si jejich modlitby a myšlenky, neudělala jsem nic, abych tě zachránila.

Jsem na tebe tak naštvaná. Měla jsi za mnou prostě přijít a já bych ti pomohla, ty víš, že ano. Pořád jsem se tě ptala, co je špatně a ty jsi mi to nikdy neřekla. Byla jsem tady přesně tak, jak jsem řekla. Myslela sis, že jsi přítěž nebo něco podobného? Pro mě jsi přítěž nikdy nebyla, slibuju.

Kde jsi teď? Jsi pořád se mnou, jak mi pořád říkají? Co to vůbec znamená? Nejsi tu; jsi pryč.

Tvůj obličej je pryč. Tvůj smích je pryč. Tvůj krásný úsměv taky.

Světlo, které jsi sesílala na můj život, už nikdy nebude zářit.

Jako bys vzala meč, rozšvihla se a zanechala šrám na každé vzpomínce, kterou na tebe mám. Z každé chvíle, na kterou pomyslím, se mi chce brečet. Když jsi odešla, vzala jsi všechno světlo z mého života. Vzala jsi mou touhu se posunout dál.