Save Me (Roger Taylor FanFiction)

27: Drunk Reconciliation

*7th January 1972*

„ROGERE, VZBUĎ SE. HNED!" Dneska ráno jsem na to neměla. Strhla jsem z něj pokrývky a tvrdě jsem mu zatřásla s ramenem.

„C-co?! Co se děje? Kde jsem?" Roger se v posteli posadil, očividně byl zmatený a snažil se otevřít oči.

„Jsi v nebi," odpověděla jsem se sarkazmem.

„Víš, že sarkasmus je nejnižší forma inteligence?" zamručel, zatímco si protíral oči.

„Jo, proto jsem si ho nechala speciálně pro tebe," vyjela jsem na něj a zatahala jsem ho za paži tak moc, že málem z postele spadl.

„Co to sakra, Jules?" zeptal se a vytrhl paži z mého stisku.

„Teďka hnedka vstaneš a jdeš se mnou do kavárny."

„Cože? A proč bych to proboha dělal?"

„Protože ti to říkám," odpověděla jsem, opravdu jsem zněla jako matka. Vytáhla jsem mu ze skříněk nějaké oblečení a hodila jsem mu je do obličeje.

„Stane se to, že vstaneš, oblečeš se, já ti mezi tím udělám snídani, a pak půjdeme do kavárny, já zavolám Johnovi, dotáhnu ho do té samé kavárny a my tři si sedneme a vyřešíme tyhle sračky pěkně společně."

Zamručel a spadl zpátky do postele, přičemž si přikrývky přetáhl přes hlavu.

Povzdechla jsem si, přistoupila jsem a zase jsem je z něj stáhla. Tentokrát jsem je ale z postele sundala úplně a odnesla jsem si je s sebou dolů.

„Jules, prosím!"

„Prosím, co? Včera jsi uhodil jednoho ze svých nejlepších kamarádů přímo do obličeje a já za žádných okolností nedovolím, aby to tak zůstalo. Nebudu předmětem hádky dvou přátel," sdělila jsem mu cestou dolů po schodech.

„Máš deset minut, snídaně bude do té doby hotová," zavolala jsem na něj ještě, načež jsem od něj jako odpověď slyšela další utrápené zasténání.

---------------------------

Roger seděl s překříženýma pažema u prázdného stolu a něco si pro sebe mrmlal. Vypadal jako dítě, které si matka přitáhla do práce, protože chůva nemá čas.

Měl příšernou kocovinu a chtěl si jenom zalézt do postele, to mi alespoň řekl už tak milionkrát. Použila jsem telefon v kavárně, abych zavolala Johnovi a dostala jej sem. V telefonu zněl opravdu zahanbeně. Ta odvaha, kterou cítil s alkoholem v krvi, byla dávno pryč a vrátilo se jeho tápavé já.

Čekali jsme na něj dobrých 20 minut, ale nevadilo mi to, prostě jsem dál pracovala. Řekla jsem Sarah, co se dneska bude dít, abych se ujistila, že jí to nevadí a naštěstí ne. Ona je prostě ta nejlepší manažerka na světě.

„Johne!" vykřikla jsem, když vešel do dveří s rukama v kapsách od kabátu. Koukl se na mě a pak na Rogera a na obličeji mu šlo vidět, že by teď byl kdekoliv jinde než tady.

Jenomže než tenhle den skončí, všechen tenhle bordel vyřešíme.

„Prosím, sedni si," instruovala jsem ho, přičemž jsem mu ukázala na židli přímo před Rogerem u kulatého stolu. „Dáš si něco?"

„Černá káva by byla super," požádal mě zdvořile a já jsem se dala do přípravy.

„Tady máš. Teď," řekla jsem, jakmile jsem kávu položila na stůl a sama jsem si sedla, „si promluvíme o včerejší noci."

„Bylo to přes čáru, strašně se omlouvám, že jsem tě takhle zradil, Rogere, a že ses kvůli mně cítila nepříjemně, Julie." John se okamžitě začal omlouvat, z čehož bylo jasné, že si to párkrát už zkusil říct, než sem došel.

„Jo, to teda bylo," Roger si odfrkl a překřížil si znovu paže.

„Oba jste překročili hranici," zasyčela jsem na Rogera a tvrdě jsem se na něj mračila. Protočil oči a nic už neřekl.

Praštila jsem ho do paže a on se na mě zamračil. S povzdechem konečně řekl: „Taky se omlouvám...že jsem tě praštil. Neměl jsem to udělat."

„To je v pohodě," řekl John s lehkým úsměvem.

„Jasně, takže teď, když jste se oba omluvili, musím říct, Johne, že se něco takového už nikdy nemůže stát." Otevřel pusu, ale já jsem ho rychle zarazila. „Neříkám, že stane, jenom říkám, že se to nesmí stát znovu a pokud ano, nebudu tak benevolentní." Věděla jsem, že musím být nelítostná. Přikývl a shlédl.

„Jsem s Rogerem a nemůžu se stavět mezi vaše přátelství," upozornila jsem jej, načež on zase přikývl.

„Já vím, opravdu se omlouvám," zopakoval.

„Možná budeme 28. hrát, říkal ti to Brian?" Roger změnil téma a já jsem se rozhodla, že to je mé znamení, abych je nechala.

Drama mezi mužskými je o tolik jednodušší než mezi ženami. S holkama je všechno lstivé a záludné, zatímco kluci se poperou, promluví si a jdou dál. Žádná další zloba.

Pokračovala jsem se svou směnou, přičemž jsem očekávala, že oba odejdou co nejdřív, ale nestalo se tak. Celou mou směnu seděli, povídali si a nahlas se společně smáli. Neřekli byste, že si ty modřiny na obličeji udělali vzájemně.

Muži jsou opravdu divná stvoření.

❄❄❄

Šťastný nový rok, přátelé!! ❤️