Save Me (Roger Taylor FanFiction)

22: Christmas Lust

*25th December 1971*

VÁNOČNÍ ČAS BYL pro mě vždycky těžký, ani Roger mi ho nezvládl ulehčit.

Když jsem se probudila s hlavou na Rogerově holém hrudníku, hned se mi chtělo brečet. Nemohla jsem se zbavit špatných vzpomínek z těch Vánoc.

Cítila jsem vinu za to, že jsem se včera večer s Rogerem tak bavila, když jsem naopak měla myslet na ten den před lety.

Odmotala jsem ze sebe Rogerovy paže a na posteli jsem se posadila. Čelo jsem si opřela o ruku a polkla jsem knedlík v krku.

„Jsi v pořádku, love?" Rogerův zastřený ranní hlas zazněl za mnou, čímž mě vytrhl z mého snění. Posadil se vedle mě a dal mi ruku na záda.

„Jo, je mi fajn," odpověděla jsem, ale neznělo to moc přesvědčivě, a zvedla jsem hlavu, abych se na něj usmála.

Natáhl se a pohladil mě po líčku. „Hmm," odpověděl jednoduše. Naklonil se ještě víc a jemně mě na líčko políbil.

„Zavolám mojí mamce a popřeju jí šťastné a veselé, nevadí?"

„Samozřejmě, že ne, zlatíčko. Veselé Vánoce."

„Tobě taky přeju veselé Vánoce," oplatila jsem mu a líbla jsem ho na rty, než jsem vylezla z postele. Zvedla jsem svoje spodní prádlo z podlahy a nasadila jsem si ho pod velkou košili ze včerejší noci.

Šla jsem dolů k telefonu v obýváku a vytočila jsem mamčino číslo. Zvedla to a já jsem byla ráda, že po tak dlouhé době zase slyším její hlas.

„Halo?"

„Ahoj, mami; to jsem já."

„Ahoj, Julie! Veselé Vánoce!"

„Tobě taky." Usmála jsem se.

„Jak ses měla?" zeptala se tak jako vždycky. Nikdy jsem mamce neřekla o Rogerovi nebo o Lucasovi, nepochopila by to. Od té nehody nějak nezvládá podporovat někoho s problémy. Vždycky to skončilo u toho, jak je její život hrozný.

„Měla jsem se dobře, ty?"

„Taky jsem se měla dobře, co se dělo?"

Hlavou mi prolétly obrázky z chvil, kdy jsem utíkala od svého násilnického přítele do náruče mého (prý) podvádějícího ex přítele, který mě donutil zainteresovat policii.

„Nic moc, jak se máš dneska?" Nemusela se ptát, aby věděla, jak jsem to myslela.

„No," přestala mluvit, protože hledala ta správná slova. „Vánoce budou vždycky těžší než ostatní dny, hádám."

„Jo, cítím to stejně." Shlédla jsem na svoji ruku v klíně a najednou jsem ucítila přicházející slzy. Nemůžu brečet, když mám mamku na telefonu, to by ji rozhodilo.

„Nikdy to nebylo stejné od té doby, co..."

„Já vím, já vím," odpověděla jsem se zoufalou snahou nebrečet.

„Musím jít," sdělila mi, věděla jsem, že ona taky přede mnou nechce brečet, proto musí jít tak brzo. Nechtěla jsem jí bránit.

„Dobře, popovídáme si později, ahoj." Nečekala jsem na odpověď. Zavěsila jsem sluchátko a hlava mi, zase, padla do dlaní.

Jedna jediná slza mi utekla z oka, ale rychle jsem ji setřela.

„Jules?" zeptal se Roger za mnou. Zněl jako dítě, které našlo svého rodiče při emoční chvilce. Zněl nejistě a starostlivě.