Save Me (Roger Taylor FanFiction)

35: Awake in a Sleeping World

*14th May 1972*

ROGER SE ZAČAL cítit mnohem líp a já jsem za to byla ráda. Mohla jsem se přestat neustále bát, že si ublíží. Žebra mu dávala zabrat ze všeho nejvíce, dokonce i teď.

O Lucasovi jsme nic neslyšeli a mě začínalo zajímat, jestli ho vůbec šli vyslechnout; jinak by se nám určitě ozvali.

Byla jsem naštvaná, když jsem pomyslela na to, že Lucas tohle chtěl Rogerovi udělat. Zajímá mě, jak dlouho tohle chce dělat, protože Rogera nikdy neměl rád; to mělo být mé první vodítko.

Z myšlenky, že bych pořád chodila s Lucasem se mi chtělo zvracet. Nikdy nebyl dobrý přítel.

Občas, jako právě teď, ležím vzhůru v posteli a přemýšlím nad vším, co se stalo. Roger vedle mě spal a fakt, že se venku začínalo rozednívat, mi řekl, že už je dávno po třetí ráno.

Rozhodla jsem se vstát, protože není možné, abych takhle usnula. Vzala jsem si Rogerův svetr, který ležel na zemi ložnice. Přetáhla jsem si ho přes hlavu, sešla jsem po schodech, otevřela jsem zadní dveře, vzala jsem si židli a sedla jsem si ven.

Mdlé světlo, které se rozšiřovalo po obloze bez mraků mě dráždilo příslibem krásného východu slunce, pokud zůstanu vzhůru dost dlouho na to, abych ho viděla. Jemný chlad pozdního jara mě uklidňoval a byl vítaným rozptýlením od neustálé bolesti, kterou jsem cítila v hlavě. Být vzhůru ve chvíli, kdy nikdo jiný není, je hodně spirituální; opravdu jsem byla sama se svým miminkem.

Mé myšlenky se přesunuly k Olivii. Zajímalo mě, kde teď je. Byla tak daleko, a přesto jsem v tuhle chvíli cítila její přítomnost víc než kdy předtím. Krása jejího těla a mysli byla opravdu nenahraditelná a svět byl méně zářivým místem.

Nádherná vůně čerstvého jarního rána naplnila mé nosní dírky a alespoň trošku mi zklidnila tlukot srdce. Tohle bylo ticho, které jste zažili jedině, když svět kolem vás spal. Věděla jsem, že je tady v téhle kráse a pohodě; to bylo všechno, co v životě chtěla. Jenom si přeju, aby to našla v tomhle životě, a ne v tom příštím, kdy už ji nebudu držet v náručí.

Život je tak křehká věc a díky tomu je taky cennější. Přeju si, abych ji oceňovala víc, když kráčela světem vedle mě. Je smutné, že lidé nikdy nemilují dostatečně, dokud ta osoba není od vás moc daleko na to, aby to cítila.

Přeju si, aby mi to mohla vysvětlit; mluvívala se mnou pořád a pak najednou nechtěla nikoho k sobě pustit. Hádám, že jsem asi měla vědět, že se stane něco strašného.

Neuvědomila jsem si, že brečím, dokud jsem na rtu neucítila teplou, slanou kapku, ale nezastavila jsem se. Díky jejich spánku tady není nikdo, kdo by mohl mé slzy soudit. Bylo super se vyventilovat Rogerovi, ale jsou některé slzy, které si musíte schovat jen pro své oči.

Hádám, že jsem ale opravdu nebyla úplně sama.

Dala jsem si ruce na břicho a soustředila jsem se na život, který ve mně rostl. Byla to pozoruhodná věc vědět, že v mém lůně je úplně nový člověk. Najednou jsem v mém těle cítila malý pohyb; maličkaté kopnutí.

Trošku jsem se zasmála a zvedla jsem si jednu ruku k obličeji, abych si setřela slzy, které mi pořád padaly. Druhou rukou jsem se pohladila po bříšku.

„Cítím tě, zlato moje," zašeptala jsem. „Vím, že budeš ta nejlepší věc, jaká se mi kdy stala a nemůžu se dočkat toho, až tě potkám."

Tohle byl první moment, kdy jsem skutečně cítila, že budu matkou. Já budu matkou! Až doteď mi to připadalo neskutečné; byl to spíše zamlžený sen.

Maličké miminko je na cestě. Moje maličké miminko.

„Jules, love?" Zvuk Rogerova hlasu prolomil mé snění, díky čemuž jsem nadskočila. Otřela jsem si oči a otočila jsem se na něj.

„Rogere, vyděsil jsi mě."

„Jo, a ty mě, když jsem tě nemohl nikde najít takhle pozdě v noci. Co tady venku děláš? Neměla bys tu být, je tu moc velká zima," řekl mi a klekl si vedle mě.

„Promiň, Rogi; jenom si užívám toho klidu. Nemohla jsem spát, víš. A není taková zima, stejně mi to nevadí."

„Proč jsi mě nevzbudila?"

„Vypadal jsi tak klidný a potřebuješ si odpočinout, měl jsi to v poslední době těžké. Jak to, že ty jsi vzhůru?"

„Bolely mě žebra," řekl a jemně si přejel po boku.

„Aww, přeju si, abych tu bolest z tebe mohla vzít pryč," řekla jsem smutně. Nebyla jsem ráda, že měl bolesti a vím, že pro mé dobro předstíral, že je to mnohem míň bolestivé, než to skutečně je.

„To nic, love," odpověděl. Hřbetem dlaně jsem ho pohladila po obličeji. Vzal mě za prsty a snížil mou ruku ke svým rtům. Vtiskl mi sladkou pusu na klouby a na chvíli držel mou ruku ve své.

„Hele, Rogere, východ slunce," řekla jsem, byla jsem nadšená, že ho uvidím. Nikdy jsem nebyla vzhůru dost dlouho nebo nevstala dost brzo na to, abych ho viděla, takže jsem se těšila.

Sluneční paprsky vykoukly zpoza horizont a zaplnily modrou oblohu krásnými odstíny oranžové a žluté. Východ slunce vybarvil zahradu, ve které jsme seděli, růžovými odstíny a vzduch byl okamžitě teplejší.

Ptáčci začali cvrlikat ze svých stromů, zatímco jsme s Rogerem sledovali, jak se příroda před námi probouzí.

„Půjdeme zpátky do postele?" zeptal se Roger a s mou rukou stále v jeho se postavil. Mohla jsem tu sedět hodiny, ale věděla jsem, že Rogere potřebuje odpočinek a není možné, aby šel sám nahoru beze mě, takže jsem se neochotně postavila, vzala jsem židli do rukou a odnesla jsem ji zpátky dovnitř.

Naposledy jsem se podívala na bezpečné útočiště, které jsem našla v přírodě a šla jsem zpátky dovnitř s Rogerem. Neuvědomovala jsem si, jaká je mi zima, dokud jsem nevešla zpátky do tepla domu. Teď jsem přímo žadonila po tom, abych se vrátila zpátky do postele a přitulila jsem se k Rogerovu neutichajícímu teplu. Byl mým jediným zdrojem tepla, protože mi pořád byla zima.

Tentokrát, když jsem se vrátila zpátky do postele,usnula jsem hned. Zdálo se mi o Olivii, mém malém miminku a o mém Rogerovi. Tobyla chvíle, kdy jsem se za posledních pár měsíců cítila nejšťastnější.