Safety or Love

#4

"Klídek, Em!" smála se mému výrazu. No kdyby jen ten výraz. Hned po položení hovoru jsem se zvedla z pohovky a začala chodit po bytě sem a tam. Nejhorší je, že už takhle chodím 30 minut a pořád mě nepřechází nervozita.
"Co když mě nepřijmou?" promuvila jsem konečně a vyslovila tak otázku, která mě zevnitř užírala už od chvíle, co jsem uviděla inzerát, že někoho hledají.
"Co by se stalo, Em? Šla bys jinam a hlavně neztrácej hlavu. Jen tě chtějí vidět! Proč by tě chtěli vidět, kdyby tě nechtěli?" uklidňovala mě a přitom mě strhla k sobě na gauč.
"Máš pravdu. A když mě nevezmou, budu hledat dál, jako do teď," dostat se ze stresu svými řečmi jsem nikdy neuměla, a teď to nestala žádná výjimka. V hlavě jsem měla tisíce nezodpovězených otázek, převážně začínajících 'Proč...?'
"Emily Roberts, já vím, co děláš!" křikla na mě Gie a vlepila mi záhlavek. Žádná slast to tedy nebyla.
"Můžeš toho nechat?! Takhle mě mlátit! Se kecne!" zkusila jsem na ni hrát uraženou, ale zvrtlo se to v neuvěřitelný záchvat smíchu. Slzy mi tekly po tváři a já si říkala, co to mám za kamarádku idiota. Vlastně s ní byla největší sranda, co jsem kdy zažila.
"Padej do postele, jinak to zítra nezvládneš!" přikázala mi Gie, když uklízela špinavé nádobí do myčky a snažila se poutírat všechnu mastnotu ze sporáku.
"Dobře mami!" odsekla jsem a s nejhlasitějším dupotem jsem opustila společnou místnost. Byt byl sice malý, ale na pokoj pro každou to stačilo. Navíc tento byt byl situován tak, aby obě ložnice měly svoji malinkou koupelničku, která však bohatě stačila.
Zavřela jsem dveře od pokoje a hned skočila do postele. Dnes toho bylo dost, takže sprcha mě čeká zítra.

"Em, vstávej !" probudil mě Giin křik. Líně jsem vstala z postele a plazila se do kuchyně. Tázavý pohled a náklon hlavy na stranu jsem nevynechala.
"Musíš jít za tím Paulem," ujasnila mi to a servírovala na stůl přede mnou párky a rohlík.
"Děkuju. Dnes máš ten konkurz u Justina, viď?" odpověď mi sice byla již předem jasná, ale musím se zajímat, a co kdyby se přes noc něco změnilo...
"Jo. Už se těším, ale zároveň bojím," jasný, strach má z toho, že ji nevezmou a těší na to, že uvidí toho kluka, kterého miluje už od doby, co se stal slavný, což už nějaký ten pátek je.
"Hodně štěstí," strašně bych jí tu práci přála, protože po tom strašně touží, ale prostě já u 1D, s kterými, jestli budu dobrá, pojedu i do VB a nechci ji tu nechat, takže vlastně by nám tohle přineslo oboum strašně moc, ale vzalo ještě víc...
"Tobě taky," usmála se. Zvedla jsem se ze židle a položila použité nádobí do dřezu. Rychlými kroky jsem si to nasměrovala do koupelny, kde jsem si dala rychlou sprchu a hodila na sebe něco, co velice vzdáleně přípomínalo oblečení, které nosí lidé mého věku.
"Ahoj!" křikla jsem do útrob bytu, když jsem popadla klíče od bytu a kabelku z botníku. Ani jsem nečekala na odpověď a vyrazila na místo.

"Dobrý den, přišla jsem na pozvání pana...," nemohla jsem dokončit větu, protože jeho příjmení jsem neznala. Naštěstí pohotová recepční rychle zareagovala a někoho zavolala.
"Zdravím," ozvalo se za mými zády a já se prudce otočila. Stál tam, kdo jiný, než můj protivník z minulého dne.
"Dobrý," podravila jsem ho zpět. Rukou naznačil, ať jdu za ním, proto jsem tak učinila. Šli jsme dlouhou chodbou, kterou lemovaly dveře. Paul, jeho jediné jeho jméno, které jsem si pamatovala z jmenovky, kterou měl připnutou na tričku v den, kdy jsem ho viděla poprvé, se zastavil před nějakými obrovskými dveřmi a obě jejich křídla s lehkostí rozevřel. Prošla jsem za ním a on je opět zavřel.
Ocitla jsem se v nějaké zasedací místností, kde kolem stolu seděla hromada lidí a neuniklo mi, že tam seděli i moji budoucí svěřenci.
"Dobrý den," pozdravila jsem pohotově, abych nevypadala jako nevychovanec.
"Dobrý den," odpověděli mi všichni skoro sborovně..
"Slečno Roberts, chtěli jsme s vámi mluvit." 'Nějaká novinka?' říkala jsem si v hlavě. Jen jsem kývla na souhlas a nechala ženu, která větu začala, dokončit myšlenku. Byla to ta samá žena jako na konkurzu, ta se světlými vlasy a milá už od pohledu, "protože bychom byli rádi, kdybyste pro nás začala pracovat."
Tak tahle zpráva mě dostala! Byla jsem tak šťastná, že bych nejraději skákala 5 metrů do vzduchu, jenže mezi lidmi jejich úrovně to nešlo.
"Jsem ráda, že jste mě vybrali," odpověděla jsem slušně a hodila po nich zářivý úsměv. Tedy aspoň jsem se o tom pokusila.
"Říkala jste, že můžete nastoupit hned. Takže tady Paul vám vše objasní a my už jsme tu skončili," zvedla se a asi dalších 6 lidí s ní. Zůstal tam jen Paul a nějakých 6 kluků. Došlo mi, že budu v ochrance některého z nich...
"Slečno Roberts...," začal Paul.
"Emily." Přerušila jsem ho automaticky a on s jemným úsměvem pokračoval.
"Toto bude váš svěřenec, kterého budete chránit a možná i hlídat, protože opravdu nikdo neví, co udělá, že?" zeptal se přísně chlapce, tedy spíš muže sedícího v čele stolu. Bíle tričko obepínalo jeho vypracované svaly a vlasy mu trčely nahoru. Jemně zčervenal a svezl se po židli níže, protože to, co řekl Paul ho zřejmě urazilo a znemožnilo.
"Dobře. Takže mám začít hned? Ale nevím co a jak," nadhodila jsem další téma, které bylo potřeba probrat.
Stále jsem stála a koukala na ně jako na zjevení. Byli každý úplně jiný.
Kluk s havraními vlasy si mlsně oblizoval rty a jeho dokonale vyčesané vlasy si ani nedovolily pohnout se jinak, než si přál. Kudrnáč měl svá zelená očka zaměřena někam nade mne a jeho upřený pohled byl neodolatelný. Blonďák si tam jen seděl a poklepával si rukama do stolu, ale soustředil se na dění na ulici, kde se přávě hrál fotbal. Modrooký brunet si prohlížel svoje ruce a různě s nimi otáčel proti světlu. Byl vážně k popukání, ale poslední hnědovlasý chlapec mě překvapil nejvíce. Pohledem přejížděl po všech zmíněných, na každého svůj pohled na pár vteřin upřel a zároveň kroutil nevěřícně hlavou.