Safety or Love

#38

Doběhla jsem do obrovské haly a mířila si to přes výtah do svého pokoje, tedy spíš do pokoje, který mi byl přidělen. Přišla jsem si jako slaboch, který uteče od problému, ale dalo se dělat něco jiného? Zůstat tam, tak se budu muset hádat s tím největším tvrdohlavcem na světě a na to nemám jak náladu tak i sílu.

Doběhla jsem ke dveřím, na jejichž klice byl pověšen klíč na vysačce s mým jménem. Aniž bych prozkoumala okolí pokoje, zavřela jsem prudce dveře a bez přemýšlení se vrhla do postele a zahrabala se hromadou polštářů.

"Emily, prosím!" slyšela jsem něčí křik z chodby, který se vlastně ani nedal přeslechnout. "Otevři, prosím!" křik neutichal i přes to, že byly 2 hodiny v noci, jak jsem později díky hodinám visícím nade dveřmi zjistila. "Emily, vím, že mě slyšíš!" hrál Josh stále svou hru, kterou šlo ukončit jen jediným činem.

"Co chceš?" otevřela jsem prudce dveře.

"Musíš mě pustit do života té malé!" mluvil prosebným hlasem, ze kterého šla jen kapka alkoholu. Byl téměř střízlivý, měl asi jen dva panáky.

"Jak víš, že to bude holka?" chytila jsem ho za slovo a opřela se o rám dveří půl metru od něho.

"I kdyby to byl kluk nebo dvojčata, i kdyby trojčata nebo i kdyby jich bylo sto, chci být součástí jejich života!" mluvil tak pomalu, klidně, vyrovnaně a upřímně, až jsem tomu sama nemohla uvěřit.

"Po tom, co jsi udělal?" vykulila jsem na něj oči v očekávání nějaké reakce.

"Nemohl jsem za to. To ten alkohol," odevzdaně si povzdechl. "Emi," natáhl se po mé ruce, ale já ji spěšně stáhla zpět. Vypadal ublženě, každopádně pokračoval: "Kdybych, kdybych to neudělal, byla bys se mnou?" zeptal se na jasnou otázku, která měla ještě jasnější odpověď.

"Ano," odpověděla jsem naprosto okamžitě. Josh nejistě překonal vzdálenost mezi námi.

"Milovala bys mě, kdybych to neudělal?" položil mi další otázku a upřeně mi zíral do očí.

"Nikdy jsem tě nepřestala milovat," řekla jsem upřímně a pohled sklonila někam ... kamkoliv, jen abych se nemusela podívat na něj. Přišlo mi to jako z nějakého blbého slaďáku. Zdálo se mi to jako Poslední píseň, kdy Miley odstrčí Liama kvůli té lži, ale i tak ví, že ho miluje.

Joshovi rty se zvlnily do mírného úsměvu a jeho paže se vymrštila k rámu dveří, jíž otevřel dveře pokoje dokořán a za pomoci jeho silného těla mě zatlačil dovnitř, při čemž mě celou vahou svého těla natlačil na pokojovou stranu dveří. Dech se mi zrychlil a nebyla jsem schopna pohybu.

Stáli jsme tam a zírali si do očí jako nějací blázni několik minut a pak se stalo něco, na co jsem čekala několik dní.

Jeho rty se dotkly mých, což způsobilo něco jako výbuch obrovského ohňostroje někde uvnitř mě, který čekal na tuhle záminku, aby zahájil svou hru barev a kreací.

Naše rty se prozkoumávaly a proplétaly. Poznávaly. Přitom se ale znaly lépe než dobře. Naše jazyky spolu ladně tančily tanec králů a navzájem si zdělovaly, jak moc si chyběly a kolik toho ztratily.

"Prosím, dovol mi se o tebe postarat." Odpojil Josh naše rty a přerušil tím tak tu dokonalou chvíli. "Prosím, dovol mi postarat se o tebe a to malé a milovat vás jako nikoho jiného. Není nic, co bych chtěl víc," říkal mi opřený pažemi vedle mé hlavy a já cítila, že to, co chce on, chci ze všeho nejvíc já, ale takhle snadno jsem mu to zas ulehčit nemohla..

"Dej mi čas. Potřebuju si to všechno ještě ... trochu promyslet," usmála jsem se na něj a napřestávala hladit jeho hebkou tvář.

"Dobře," řekl a ani se nesnažil oponovat. Dal mi pusu na čelo a hned na to opustil místnost.

Moje vnitřní já bylo ticho, ale moje srdce řvalo štěstím. Bylo nadšené a nejraději by se o to podělilo se všemi. Bilo jako o závod, až jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi, proto jsem zvolila návrat do velké postele a spánek až do rána.

Když jsem se ráno probudila, měla jsem tak trochu pochybnosti, jestli to všechno nebyl jen se. Jestli jsem jen neunula v pokoji v Justinově vile a všechno potom se mi jen zdálo, ale když jsem se probudila a oknem uviděla výhled na New York, přesvědčilo mě to, že to sen nebyl. A tak jsem si hodila něco slušivého na sebe a vyrazila do 'herny' za klukama, odkud jsem slyšela smích, už když jsem přijela výtahem k nim do patra.

"Dobré ráno," podravila jsem kluky a jejich úsměvy mi nemohly uniknout.

"Co se stalo, že se smějete jako měsíčkové na hnoji?" zeptala jsem se jich se smíchem kvůli jejich připitomělým úsměvům.

"No, budeme strejdové a tak ...," začal Liam a zadíval se na Zayna.

"... jsme ti koupili ...," pokračoval tedy Zayn.

"... kočárek!" vykřikl Niall a hodil po mě klíč.

"Kočárek?" podívala jsem se něchápavě nejdříve na klíč v mé ruce a poté na ně.

"No tak v něčem ten kočár přece musíš vozit," usmál se nevinně Harry.

"Vy jste blázni! To si nemůžu vzít!" smála jsem se na ně a položila klíč před Louise.

"Musíš, protože my to tak chceme," řekl Louis, když mi klíč vrazil zpět do dlaně.

Chvilku jsem se ošívala, ale tohle ... To je jedna z nejhezčích věcí, co pro mě kdo kdy udělal.

"Děkuju!" zavýskla jsem, vstala jsem od stolu a šla je všechny obejmout.Nakonec z toho opět vzniklo skupinové objetí, ehm, tedy ne tak úplně...

"Ahojte," otočila jsem se za hlasem ode dveří, když jsme ukončili naše objetí.

"Dobré ráno," pípla jsem při vzpomínce na včerejší večer. Radši jsem se tedy usadila zpět ke stolu a dala si snídani, která byla dosti vítaná. Chvilkama jsem 'nenápadně' házela pohledy na Joshe, a když se naše oči setkaly, oba jsme rychle ucukli.

"Ve dvě jedeme do haly, abychom si to nacvičili. V sedm to začíná," informoval nás Liam, který si právě ukusoval ze svého rohlíku s procciutem.

"Už se těším, že se pustím do práce," zasmála jsem se, ale úsměv mi zamrzl na rtech při pohledu na jejich tváře.

"Nebudeš pracovat!" řekl rozhodně Josh sedící naproti mně. Kdyby mi tohle řekl ještě včera ... asi bych na něj použila jeden ze svých chvatů, dneska jsem už ale věděla, že do toho taky má co mluvit...

"To řekl kdo?" vyjela jsem na něj.

"Já! Je to i moje dítě a já ho tvou chybou neohrozím!" informoval mě o známých faktech.

"Neboj! Taky jsem na to myslela, takže jsem se rozhodla, že tohle bude moje poslední práce, pak si dám dovolenou," informovala jsem je s úsměvem a napíchla si na vidličku kus palačinky s nutelou.

"Fajn, s tím by se dalo souhlasit," přitakali všichni, čímž ukončili tuhle skvělou debatu. A Joshův pohled na mě se zjemnil.

"Jdu se podívat na to auto, zlata," oznámila jsem jim hned po odložení talíře stranou. Šla jsem dolů do garáže a podle informací na ovládání jsem hledala svoje nové vozítku. V garáži bylo aut víc, a tak jsem na klíčcích zmáčkla tlačítko k odemknutí, ale auto, které mi mělo patřit...

"Ohh můj bože!" vyjekla jsem při pohledu na Range Rover, ke kterému pasovaly klíčky v mé dlani.