Safety or Love

#22

"Kopyto!" opakovala po mně se smíchem.

"Ale no tak, dámy," objal mě kolem boků a hlavu měl nebezpečně blízko mého ucha. "Přece nechcete zlobit," řekl svůdně, až mi z toho naskočila husina.

"Fajn, tak teď už to snad zvládnete. Jdu se převléct," informovala jsem je a v duchu se modlila, aby nenastal další problém, který bych musela řešit. Vlastně bych se ani nedivila, ale udržet ji při životě a mimo nebezpečí by snad zvládnout mohl.

Kroutila jsem hlavou při oblékáni spodního dílu plavek a konečně se mohla podívat, co se stalo nebo co se děje.

"Hej! Ty malá mrško!" honil po pokoji Josh Lux, která byla celá od opalovacího krému, ale Josh na tom nebyl o moc líp. Já se už v plavkách opřela o rám dveří a z povzdálí pozorovala jeho počínání.

"Lux? Když si pospíšíš, půjdeme třeba i na zmrzlinu," pokusil se ji uchlácholit Josh a po malém přemýšlení, které bylo asi vteřinové, na to Lux uchlácholil. Vzal ji do náruče a postavil ji na konferenční stolek.

"Kde je Emily tak dlouho?" zeptala se Lux, zatímco ji Josh rozmazával po těle krém, aby nebyla někde bílá a někde zase nenamazaná.

"Em se převléká," odpověděl Josh prostě a rozetřel poslední šmouhu na obličeji, ale to už se Lux začala smát a uhýbat jeho rukám.

"Padej se převlíct, Joshi, my to tu chvíli zvládneme," promluvila jsem konečně a Josh se trošku polekaně otočil.

"Jasně," zvedl se a sundal ze stolu Lux a přišel směrem ke mně tou svojí sexy chůzí, které prostě nešlo odolat.

"Copak?" uchechtl se a zastavil se přímo přede mnou.

"Ale nic," odpověděla jsem, položila svoje ruce na jeho hruď a něžně rozetřela opalovací krém.

"No jo, trošku jsem to nezvládl," usmál se na mě a pohledem sklouzl, řekněme jinam, než by se koukat měl, když se mnou mluví.

"Ale... Pan Devine asi neví, jak se má chovat," pokárala jsem ho a udělala jeho pozorování přítrž ve chvíli, kdy jsem ho obešla a šla za Lux.

"Josh mi slíbil zmrzlinu," chlubila se Lux, když jsme spolu balily ručníky a nějaké sušenky.

"Já vím," zasmála jsem se při vzpomínce na jejich počínání. To už ale Josh vycházel z pokoje.

"Tak jdeme?" zeptal se hned, jak vyšel v plavkách, které dokonale odhalovaly jeho vypracovanou hruď.

"Můžeme vyrazit," rychle jsem přikývla, abych se probrala z transu a popadla tašku se vším potřebným.

"Pojď, zlato," pobídl Josh Lux a já se na něj obořila.

"A co já?" udělala jsem psí očka, kterým se oba jen zasmáli.

"Neboj, sweetheart, na tebe jsem nezapomněl," usmál se a volnou rukou se mě k sobě přitáhl za ramena.

"Pane Devine!" ozval se za námi křik nějakého muže.

"Ano?" otočil se Josh a já ihned spozorněla. Za ním stálo asi 50 lidí, kteří měli plné ruce foťáků a diktafonů.

"Řeknete nám, kdo je ta žena? Je to vaše přítelkyně?" přicházely otázky ze všech stran a já jen stihla popadnout malou, tašku s věcmi a zavěsit se kolem Joshe, než nás paparazzi doběhli a obklopili ze všech stran.

"Joshi, pojď!" pošeptala jsem mu do ucha, tedy spíš řekla tak, aby to slyšel jen a pouze on.

"Moment." Přejel mi po ruce od ramene až k zápěstí a uchopil mou dlaň do své. Náhle se ke mně otočil celým tělem a těkal svým dokonalým pohledem z mých očí na rty, jako by se ptal, jestli mě může políbit, ale na odpověď nečekal. Hladově se mi přisál na rty a já měla co dělat, abych nespadla.

Líbal mě tvrdě a zároveň něžně. Nemít malou v ruce přitáhnu si ho za krk ještě blíž, ale v téhle chvíli to nešlo. Kolem se ozývalo jen cvakání foťáku. Tohle mělo být nejspíš oficiální prohlášení o našem vztahu nebo tak něco...

"Takže to máme chápat tak, že spolu chodíte?" zeptal se za všechny muž s nějakého bulvárního časopisu. Hned na to mě Josh pustil a otočil se k novinářům.

"Ano, slečna Emily Roberts je moje přítelkyně," řekl tak hrdým hlasem, až jsem se začala červenat.

"Jak dlouho jste spolu?" zeptal se další a myslím si, že to probíhalo celkem klidně. Většinou mluvil jen jeden reportér, takže Josh měl šanci pozorně si poslechnout otázku a následně odpovídat.

"2 dny," prohlásil hrdě a já na něj hodila pohled *WTF?*, protože naše dohoda byla 2 měsíce, ale on nejspíš nechtěl nic hrát nebo nevím, proč to řekl.

"Takže nám asi neřeknete, jestli slečnu Roberts milujete, že?" zeptal se malý pán v saku, nechápu, jak v takovémhle vedru mohl v tomhle modelu vydržet, a prodíral se davem, aby si mohl odpověď nahrát na megafon.

"Miluju." Řekl to s takovým tím zamilovaným úsměvem, který se většinou objevuje ve filmech. Teď ale o žádný film nejde.

"Omluvte nás, chtěli bychom si jít odpočinout," omluvil nás Josh a novináři ná kupodivu nechali na pokoji. Bylo to až neuvěřitelné, protože obyčejně kluky vždy obklopují a napadají.

"Jak se sem dostali? 2 dny? Proč jsi to udělal?" vychrlila jsem na něj překvapeně všechny otázky, které jsem měla na srdci.

"Nevím. Ano. Miluju tě." Odpověděl stejně rychle jako jsem se já zeptala.

"Pojďme už na pokoj. Dáme malou Lou a my ehmm...," pošeptal mi Josh do ucha, až jsem se zachvěla.

"Tak pojď, půjdeme za mamkou," postavila jsem Lux na vlastní nožky a chytila ji za ruku. Jaké pro mě ale bylo překvapení, že Josh ji chytil za druhou. Museli jsme působit stylem veselá a šťastná 'rodinka.' Veselí a šťastní to ano, ale rodinka tedy ne. I když Josh je dobrá partie a musím říct, že mít s ním dítě by nebylo špatné. 'Emily, zažeň tyhle myšlenky! Jste spolu 2 dny a ty už bys po něm chtěla děti?! Klildni se!' zakřičelo na mě svědomí a mé vnitřní já, které jsem musela poslechnout, protože mělo opět pravdu.

"Země volá Emily!" uslyšela jsem Joshe vedle sebe a konečně si všimla jeho ruky mávající před mým obličejem.

"Kde je Lux?" zeptala jsem se a začala se všude možně po té malé, blonďaté hlavičce rozhlížet.

"Před vteřinou jsme ji dali Lou. Byla jsi tu vůbec?" bavil se nad mou opětavou nechápavostí. Chytil mě za ruku, ale nadále se smál, jako by slyšel vtip roku.

"Nad něčím jsem přemýšlela," pípla jsem na svoji obhajobu a jeho smích ihned ustal.

"Nad čím?" optal se zvědavě. Nevím jestli to byla hraná zvědavost nebo upřímná, ale spíše to druhé, spojené s pronikavým pohledem štěněte, které by strašně rádo dostalo od stolu kus kuřete a přes páničkovi protesty mu žena domácnosti kousek dopřeje.

"Prostě jsem se koukala na tu malou a říkala jsem si," zarazila jsem se, "říkala jsem si, že bych jednou takového ďáblíka taky chtěla." Celou dobu jsem se ho držela za ruku držela jako klíště a náhle se mi začaly potit dlaně. Osvobodil si z mého medvědího sevření pravou ruku, kterou mi něžně chytil bradu.

"Víš, že jsem myslel na to samé?" zářivě se na mě usmál a konečně spojil naše rty v jedny. "Ale teď už pojď na pokoj. Něco bych si dal," řekl svůdným hlasem a pěvně mě objal kolem ramen.

"Klíč?" řekl, když jsme dorazili ke dveřím našeho pokoje a věnoval mi pohled *jestli mi je nedáš hned skočím na to tady a teď*, jako bych na tom byla jinak...

Spěšně jsem mu podala klíčky a pozorovala jeho pokusy o otevření těch zatracených dveří.