Safety or Love

#7

Sledovala jsem každý jeho krok a pohledem jsem těkala mezi domem a jeho vypracovaným pozadím.
"Dobrej, co?" zeptal se mě hlasem, ve kterém byla vidět snaha o zakrytí smíchu, která se ale úplně nepovedla. Stál tělem k autu, ale hlavou si přes rameno pozoroval pozadí a chvílemi věnoval nějaký ten pohled i mně.
"Hmm," vyšlo ze mě souběžně s růžověním mých líců. Radši jsem se rychle otočila a běžela do domu najít Gie, abych jí mohla dát aspoň sbohem do doby, než se naše cesty opět střetnou.
"Gie!" zakřičela jsem směrem k obýváku a čekala na signál, kam mám jít nebo tak, ale to, co jsem uviděla, upoutalo mou pozornost naplno.
Fotografie mých rodičů visela přímo naproti mě, v dokonalém rámu, na perfektně vybraném místě a v nejlepším domě, který mohli rodiče vybrat.
Pár kapiček opustilo mé oči, a tak jsem s tichým vzlykem sundala fotografie, kteroujsem následně vložila do své mohutné kabelky.
"Děje se něco?" mužský hlas mě donutil se otočit a zároveň si setřít všechny neposedné slzy, abych neukázala i svoji slabou stránku.
"Nic. *popotáhnutí nosem* Jen hledám Gie," dodala jsem a nakoukla do všech dveří vedoucích z obývacího pokoje.
"Konečně," usmála jsem se a skočila jí kolem krku. Měly jsme co dělat, abychom neskončily na zemi jedna na druhé, rozpláclé, jak široké tak dlouhé. Mačkala jsem ji, jak jen to šlo a slzy už jsem nezakrývala. 2 roky jsme spolu byly stále a teď? Teď všechno končí a vlastně teprve začíná, ale věřím, že naše cesty se jednoho dne protnou.
"Drž se a napiš!" křikla jsem na ni po dlouhém loučení z okénka Joshova auta. Odpovědí mi bylo je kývnutí a zamávání od vchodových dveří, které ale mluvilo za vše. Pomalu jsem tedy zastrčila klíček do zapalování a rozjela se doslova vstříc novému životu.
Josh posledních pár minut jen seděl klidně a nic neříkal. Jakoby chápal, že je to pro mě důlěžité, ale nevím jestli zrovna on...
"Možná tě potěším, protože kluci se s Justinem celkem dobře znají a já taky, takže kdyby...," prolomil ticho. Snažil se mi něco naznačit, ovšem celkem chabě.

"Aha," začal znovu, když viděl můj nechápavý výraz. "Prostě - kluci se s ním často vidí, takže já taky a jelikož ty jsi můj bodyguard, tak ho budeš taky vídat často. Justin je navíc vždy rád upravený, takže Gie bude všude s ním." Tohle mi vyklouzlilo široký úsměv, který jsem navíc doplnila o poděkování. Nevím, kde se to ve mně vzalo, taková vděčnost, ale tohle pro mě znamenalo dost.

"Tak, kam teď?" zeptala jsem se na další křižovatce, ještě stále na cestě k Joshovi domů.

"Zatoč doleva a pak doprava...," dále mi říkal, kam mám jet, ale jeho navigovací schopnosti byly k ničemu. Snažíc se stále řídit, jsem zapínala navigaci, která bude snad spolehlivější než tenhle rozumbrada, který ani neví, kde má ponožky, jak si myslím.

"Zaparkuj tady," řekl stručně Josh a prstem mi ukázal jedno z parkovacích míst před jeho velkým sídlem, které se zdálo jako jedno z těch filmů s milionáři.

Zaparkovala jsem a vypnula motor. Vystupujíc z auta jsem pozorovala všechno okolo a nakonec vyhledala Joshův pohled.

"Co tak koukáš?" zeptal se vysmátý a tím mě opět probral z myšlenek nad jeho domem a dalšími zbytečnostmi.

"Nic. Kam mám jít?" změnila jsem rychle téma a přešla ke kufru, který jsem otevřela a vytáhla z něj opět tu obrovskou hromadu zavazadel. Tentokrát nebylo potřeba tisíce nadávek. Josh ihned přiběhl, popadl několik kufrů do ruky a vykračoval si to ke dveřím.

"Děkuju," stačilo jako reakce na podržení dveří a zavedení do obýváku. Jednoduše přikýv

"Pojď za mnou. Ukážu ti tvůj pokoj," řekl a vyhnul se mému pohledu, až mě zavedl do pokoje.

Šli jsme po vysokých schodech a následně dlouhou chodbou, ve které se nacházelo spoustu dveří a jedny z nich měly být právě moje.

"Tady to je od teď tvoje." Otevřel dveře od obrovské místnosti prosvětlené velkým skleněným oknem naproti dveřím. Za dveřmi byla terasa s dřevěným nábytkem, který ladil i s postelí v místnosti. Kromě postele bylo v pokoji ještě křesílko v rohu a obrovské zrcadlo, které, jak jsem později zjistila, jsou dveře do mé koupelny propojené se šatníkem pouze slabým hnědým závěsem.

"Kdyby se něco dělo, tak v šatníku máš takovou malou páčku, která ti nadzvedne stěnu s ramínky a za ní je můj pokoj," vysvětlil mi Josh, když si všiml, že jsem začala trochu vnímat, ale tím mě opět dostal do úžasu. Utíkala jsem do šatny a tahala svůj mobil z kapsy, abych dala vědět Gie, jak to tu jde, ale to muselo počkat, protože ta páčk - no páni! Vážně to funguje!