Safety or Love

#42

"Emily ?" zeptal jsem se zastavujíc se uprostřed dalšího kroku blíž k její posteli. 

"My se známe, doktore ?" zvedla jedno obočí a zkoumala moji postavu přes svoje dlouhé řasy. Vlasy ji při náklunu hlavy níže, aby si prohlédla i moje nohy, přepadly dopředu. Měl jsem hroznou chuť za ní jít a ty vlasy jí narovnat, políbit ji na tvář a říct jí, jak moc ji miluju a jsem rád, že je v pořádku. Ale nic z toho jsem nemohl, spíše by mi nebylo dovoleno z její strany. 

"Jsem Josh, tvůj Josh.." snažil jsem se dál, ale bylo mi téměř jasné, že bez úspěchu. Oči se mi pomalu plnily slezami, které jedna po druhé přetékaly přes okraj a čekaly na nějaký signál, který by mohl jejich tok zastavit, ale žádný se nedostavoval.. 

"Neznám žádného Joshe.. Zavolám doktora ! Vyjste pro mě cizí, pane!" křičela na mě hystericky hledajíc tlačítko, které jí přivolá doktora. Nemotorně se kolem sebe oháněla rukama, aby na něj mohla šáhnout a zmáčknout jej, ale ani po pár vteřinách se jí to nedařilo. Přistoupil jsem blíž k posteli a tlačítko zmáčkl sám čekajíc na doktora, který jediný věděl, co se tu děje. 

"Kdo je to ?" vyhrkla na něj, hned jak se jeho hnědá kštice objevila ve dveřích. 

"Slečno, to je Váš přítel.." řekl jí a ona jen se zatajeným dechem počítala na prstech a srovnála si všechny věci a myšlenky... Moc se jí to však nedařilo. Pozorujíc její čelo napínající se pod novými myšlenkami, jsem přešel ke křeslu a usadil se. 

"Nemůže. Vždyť před pár dny mi skončl kurz sebeobrany a mám jet zpět za Giou do domu mých rodičů, kam se nastěhovala..." přemýšlela dále a bylo znát, že myšlenky, které ji létaly na mysl, byly jen z doby přede mnou, teda před námi. Před vším, co se stalo a bůh ví, jestli vůbec tuší o stavu, ve kterém je... 

"Paní H/LN, byla jste postřelena a váš stav byl velice vážný. Museli jsme vás operovat. Vše proběhlo v pořádku, ale potom nastaly komplikace, takže jsme vás převezli na JIP, ale zdá se, tedy už se nezdá, ale je jasné, že jste při pádu ztratila krátkodobou pamět.. Řekl bych, že si vzpomínáte na věci.. Jak dlouho pane Devine ?" otočil svůj pohled ke mně. 

"Asi 4 týdny zpět.." spočítal jsem to rychle a opět upřel svůj pohled na nechápající Em. 

"Pamatujete si věci 4 týdny zpět. Paměť by se vám měla obnovit, ale nejsem si jistý, jak dlouho to bude trvat.. Naštěstí, už jste oba v pořádku a já vás tedy nechám osamotě, abyste si to tady s panem Devinem ujasnili." dořekl, otočil se na patě a odešel stejně rychle jako přišel. JEdiné co bych mu řekl, by bylo ironické 'Děkuju' kdybych to stihl, protože mě postavil do situace více než nepřijemné. Byl jsem v místnosti s osobou, kterou znám lépe než sebe a ona o mně neví nic.. Jak milé... 

"Oba ?" vypustila z úst a já se na ni konečně podíval. 

"Čekáš naše dítě..." odpověděl jsem bez zbytečných řečí okolo. 

"Čekám dítě?" vypískla, ale úsměv se jí na rtech neobjevil.. 

"Ano, čekáme dítě.." zopakoval jsem a čekal na reakci. Kdyby byla jakákoliv, jsem si jist, že tuhle bych nečekal. Na rtech se jí rozprostřel obrovský spokojený úsměv a svojí pravou rukou si žačala hladit břicho přes peřinu. 

"Takže když ty jsi můj přítel a otec mého dítěte, tak asi víš, jak se se mi to stalo, že ?" stočila svoje dokonalé oči po chvilce na mě.

"Ano. Byli jsme na show a spatřila jsi v dáli střelce. Vyběhla jsi na stage, postavila se vstříc kulce, která se na mě řítila.." 

"Dobře, takže tohle už vím. Kdo byl na stage ? Říkal jsi, že jste byli na show." vyzvídala dále 

"Já a kluci. Jsou na chodbě, chceš je vidět ?" zvedl jsem se pomalu z křesla a šel ke dveřím po jejím mírném přikývnutí. 

"Kluci.." řekl jsem do ticha chodby a během vteřiny před sebou měl postavené všechny kluky v řadě. 

"S těmahle jsem byl na stage." zasmál jsme se a ukázal na partu rozcuchaných a pomuchlaných kluků. Není se čemu divit, prootže přece jenom trávit takovou dobu na chodbě utápět se ve smutku a čekat nebude nic, z čeho by měli být vyspaní do růžova a uhlazení na svatbu. 

"Tohle je Zayn, Harry, Louis, Liam a Niall." ukázal jsem na ně a představil je opět, protože nebylo jisté, co udělat v téhle situaci.

"Další otázka je objasněna..." povzdechla si, rukou přešla po pokrčené kůži, která ji na čele tvořila roztomilé vrásky. 

"Pomůžeš mi si vzpomenout ?" zvedla opět hlavu a podívala se na mě. "Všichni ti pomůžeme, jak jen budeme moc." usmál jsem se a přisedl si na její postel. 

"Konečné jsem těhotná, mám člověka, který mě očividně miluje, a já si nepamatuji nic..." zaskučela, zabořujíc své tělo hlouběji do posteli nechávajíc slzám volný průběh.

Dlouho se zdála být zničená, ale každým slovem, které jsme ji s kluky řekly se zdála být blíže. Blíž nějakému prozření, které ale stále nepřicházelo. Bylo to pro ní opravdu mučivé odpoledne, když jsme tam tak seděli a pouze říkali to, co si pamatuje, tak dobře jak jsme jen dokázali. Od prvního okamžiku, kdy jsme ji spatřili, uplynulo tolik času, že téměř bylo nemožné si vzpomenout na úplné detaily. Sám bych jí to opravdu nedokázal říct, ale díky tomu, že nás bylo 5, jsme to zvládli a z celého vyprávění byl detailní příběh na několik hodin. Samozřejmě jsme jí říkali jen věci obecné, o tom jak s námi žila a jezdila na tour, ale to jí bylo málo... 

"A my jsme se dali dohromady jak ?" stočila svůj pohled a veškerou pozornost v pokoji na mě. 

"Kluci." podíval jsem se na ně prosebným pohledem, protože my bylo jasné, že bude chtít vědet podrobnosti, které by kluci opravdu slyšet nemuseli. Naštěstí pochopili a odešli. 

"Paul, o kterém jsem ti už říkal, tě vyhodil. Nepřišlo mi to fér a tak jsem tě dohnal a všechno se nějak urovna.. Co se děje ?" vrhrkl jsem, když se chytila za hlavu a víčka pevně semkla k sobě. 

"Byla jsem u Harryho na pokoji a skoro jsme se políbili. Asi jsem si vzpomněla na další věci!" vyhrkla radostně. 

"Vy jste se skoro políbili ?!" vyhrkl jsme udiveně a ona jen pokrčila rameny. 

"Je to jediná věc, na kterou si vzpomínám..." zesmutněla zabořujíc hlavu do polštáře. 

"Nic víc ?" zaskučel jsem. Všechny buňky v mém těle už byly zoufalé, bylo toho tolik, že už jsem nemohl dál. Je to teprve půl dne, co nemá pamět a vzpomene si pouze na to jak se s Haroldem chtěli políbit. Nic víc.. Vím, že to jde pomalu, ale jak to mám takhle vydržet? Vzpomněla si asi na 3 vteřiny a takových chvilek je milión od doby, co jsme se poznali. Nemám na to... 

"Nemám na to." zopakoval jsem svoji myšlenku nahlas. 

"Já prostě nemůžu víc, pochop to! Tak ráda bych si vzpomněla, ale nic... Nepamatuju si nic." zaskuhrala a opět si lehla. Její oči pomalu plnily slané kapky a bylo jasné, že už je toho na ní dnes moc.

"Promiň." skopil jsem hlavu a beze slova se položil na její postel vedle jejího křehkého těla. Bez rozmýšlení si položila hlavu na mé rameno a ruku obtočila kolem mého pasu.