Safety or Love

#15

Zalehla jsem do postele a promítala si v hlavě dnešní den, což mě skvěle zmohlo a spánek mě přemohl.

Kdyby Josh nespadl z postele ani bych nepoznala, že se autobus rozjel a my vyrazili opět na cestu.
"Jsi blbej?" zeptala jsem se ho mezi záchvatem smíchu, který nešel zakrýt.
"Aspoň nechrápu celou noc jako někdo!" zakřičel trochu tlumeně mým směrem a škrábal se zpět nahoru do postele.
"Chrápej!" poručila jsme mu, když se stále nemohl přestat přetáčet a škrábat nohama. Neskutečně mě vytáčí, když se někdo pořád vrtí v posteli a nemůže spát.
"Jdi někam!" řekl polospacím hlasem a znovu se přetočil, což byl konec.
"Kurva, přestaň se vrtět!" zaječela jsem na něj z plných plinc a sedla si na postel. "Člověk se tu ani nemůže pořádně vyspat!" nadávala jsem dál.
"Okey. Hlavně zachovejme klid!" trochu si ze mě utahoval, ale aspoň už konečně držel pusu a já mohla dále spát.

"Růženko, vstávej!" probudila jsem našeho manekýna po tom, co mě vzbudil zvonící mobil s SMSkou od Paula, že se máme dát dohromady, protože před hotelem v Mexiku je asi 300 lidí.
"Naser si!" přikryl si celou hlavu a nejspíš se snažil spát dál.
"Dobře já to teda napíšu Paulovi, že mu to vzkazuješ," začala jsem ťukat SMSku a takovou rychlost, s jakou vstal, jste ještě neviděli.
"Dobrý, už jsem vzhůru," odpověděl čile a mířil si to do kuchyně, kde si zapnul konvici s vodou a připravil hrnky na kávu. Ano hrnky. Ne hrnek, ale hrnky, protože pán si vzpomněl, že já taky existuju.
"Díky," poděkovala jsem mu, když mi podával šálek s vařící tekutinou do ruky.
"Co se děje, že se musí tak brzy vstávat?" zeptal se mezi srkáním své kávy.
"Před hotelem je moc fanynek," odpověděla jsem stručně s úšklebkem na tváři a šla položit šálek do umyvadla.
"Jej, tak nezapomeň hrát, kotě," řekl mi s mrknutím na konci a já myslela, že po něm něco hodím.
"Za prvý, nejsem žádný tvoje kotě a za druhý, nejsem debil, snad vím, že mám hrát!" řekla jsem trochu popuzeně a zabouchla za sebou dveře od ložnice.

Oblečeni a připraveni na nejhorší jsme vystoupili z autobusu. Nejdříve já a za mnou Josh.
"Kde jsou ty davy?" uchechtla jsem se nad prázdným parkovištěm a šla směrem k hotelu.
"Aby ses nedivila," smál se Josh.
"No ty vole!" stihla jsem jen říct, než spoza rohu vyběhl obrovský houf lidí a běžel přímo na nás. S Joshem jsme se snažili utéct, ale marně.
"Drž se!" dala jsem mu poslední instrukci, než jsem čelila vstříc všem těm hladovým fanynkám, které toužily jen po těle Joshe a kluků.
Stála jsem tam a tlačila se na mě hromada lidí ze všech stran. Bylo to děsivé. Všichni se tlačili a já cítila, že už to dlouho nevydržím. Zrychlil se mi dech i tep a já se cítila jako mimo realitu. Řev a křik byl z dálky a já se točila. Spadla jsem a jediné, co jsem ucítila, byla ostrá bolest, jak jsem se uhodila do hlavy o tvrdý beton. A já byla někde jinde. Ne tady mezi těmi bláznivými fanynkami. Jediné, co mi v tu chvíli běželo hlavou bylo to, že jsem zklamala. Zklamala jsem své nadřízené, sebe a Joshe...
"Emily, vstávej!" slyšela jsem Joshův hlas, jakoby se přibližoval a já se vracela k vědomí. Začala jsem trochu vnímat.
"Uhněte!" křičel Josh na všechny okolo a ti mu udělali volnou cestu. Nesl mě v náručí do hotelu a následně i do pokoje, kde mě konečně položil. To bylo to jediné, co jsem dokázala poznat...
"Promiň, měla jsem to zvládnout," omluvila jsem se hned, co jsem získala trochu vědomí. Bylo mi hrozně. Nezvládla jsem to.
"To se nedalo," omluvil mé počínání, za které jsme se opravdu styděla...

'Josh Devine dnes se svojí přítelkyní čelil obklopení davem šílených fanynek a přítelkyně slavného bubeníka z One Direction to nevydržela a omdlela. Statečný bubeník si s Emily Roberts v náručí protlačil cestu davem a donesl ji až do hotelu. Slečna Roberts je podle našich zdrojů v pořádku a jednalo se jen o menší nevolnost,' ozvalo se z televize, která běžela naproti mému dočasnému lůžku, kterým byl gauč. Jako by mi nemohlo být hůř.

"Je ti líp?" zeptal se trefně, ale především nečekaně Josh.
"Ano," věnovala jsem mu úsměv promnula si čelo.
"Emily, jestli o tom nechceš mluvit, tak nevadí, ale jak jsi přišla o rodiče?" Položil jednu dobře směřovanou otázku, která mi vehnala slzy do očí.
"Byla to autonehoda. Před dvěma lety. Narazil do nich kamion," řekla jsem jen stručně a snažila se držet slzy mimo scénu. Bohužel se to nedařilo.
"Bože, Em, je mi to tak líto," bylo to poprvé, co mi tak řekl a já jsem věděla, že tím 'mrzí mě to' nemyslí jen to s mými rodiči. Pak ale udělal něco nečekaného. Přišel ke mně a padl mi kolem krku. Přesně to, co jsem potřebovala - pořádné obětí, které mi připomene domov.
"Děkuju," zašeptala jsem do jeho ramene a stiskla ho ještě víc.