Safety or Love

#40

"Pozor!" zakřičel jeden z týmu záchranářů, a i když nedobrovolně, jsem jim tedy uhnul, ale jen na pár centimetrů, protože jsem chtěl být pořád s ní.

"Puls má. Rána ji zasáhla do levé plíce. To není dobré," říkal další z nich, když ji nákládali na vozítko. Všechno šlo tak hrozně rychle. Hala byla stále plná lidí, kteří tam jen stáli a koukali, co se děje nebo prostě plakali. Půlka plakátů s našimi jmény, teď byla popsána z druhé strany. 'Stay strong Jemily,' stálo na většině napsáno fixy, které fanoušci v rychlosti vytáhli.

Následoval jsem každý krok záchranářů s rozklepanýma rukama a divil jsem se, že vůbec můžu chodit.

"Jedu taky," zahlásil jsem klukům, když Emily nakládali do sanitky.

"Nemůžete," soucitně mě vyvedl z omylu jeden ze záchranářů a já pouze hodil pohled na Harryho, který hned pochopil. Do ruky mi strčil klíč od jeho auta a já rychle utíkal k jeho zaparkovanému Range Roveru. Při pohledu na něj jsem si vzpomněl na auto, které dali Emily, bylo stejné, jako měli všichni kluci z kapely. Em možná neznala pravý význam toho, proč jí ho dávají, ale hned, jak se probere, jí ho řeknu.

Mělo to znamenat něco jako 'Jsi jedna z nás.' Byl jsem tak rád, že si ji zamilovali. Nemůžu ji ztratit.

Nechal jsem se unést myšlenkami a vzpomínkami tak, že jsem přestal vnímat cestu, až jsem se bál, abych z té mojí děsivé jízdy neskončil v nemocnici taky.

"Emily-Emily Roberts, asi ji sem teď přivezli," doběhl jsme rychle od auta k první sestře, kterou jsem potkal.

"Právě ji odvezli na sál," informovala mě a ukázala směrem, jakým jsem se měl zřejmě vydat. Byly tam velké dveře s nápisem 'Operační sály' a kolem běhalo spousty doktorů. Neměl jsem ani odvahu se jednoho z nich na něco zeptat nebo na něj dokonze vůbec promluvit. Byl jsem úplně mimo. V jiném světě. Nechtěl jsem stále uvěřit tomu, co se stalo. Vběhla tam a zachránila mi život. Neměla to dělat! Neohrozila tím přece jen sebe!

Vzpomněl jsem si náhle na naše malé, praštil sebou do plastové nemocniční židle a hlavu si skryl do dlaní.

"Kde je?" uviděl jsem na konci chodby kluky s Paulem, kteří běželi ke mně.

"Bro, to bude v pořádku," zkusil otřepanou frázi Zayn, ale pak se mi jen vrhl kolem krku. Slzy měli všichni v očích a nikdo nepotřeboval nic skrývat.

"J-já v-všechno je-je to-o moje vinna," koktal jsem přes svoje vzlyky a snažil se uklidnit aspoň svůj tep, který jel nejméně na 230.

"Není," ujistil mě Liam a přisedl si ke mně, když jsem náhle spatřil doktora vycházejícího ze dveří operačních sálů. Bylo mi jedno, že to nemusí být ten doktor, co operoval Emily, a tak jsem rychle vyběhl."Emily, Emily Roberts," řekl jsem rychle a podle doktorova výrazu jsem se strefil. "Co je s ní?" ptal jsem se.

"Pane Devine, nejsem oprávněn...," začal, ale tohle jsem nehodlal poslouchat.

"Jsem její přítel, a vy to víte!" skočil jsem mu do řeči.

Vypadal, že chce ještě něco namítat, ale když viděl můj výraz, vzdal to.

"Slečna Roberts byla postřelena do levé plíce a i když je stabilizovaná, více nám řekne až následujících pár dní. Navíc se bojíme toho, jak dlouho zůstane v kómatu... Na jejím zátylku jsme našli velkou pohmožděninu, zřejmě je to následek toho pádu, což situaci také moc nenapomáhá," řekl mi a soucitně mě poplácal po rameni. Pak odešel. Ještě než jsem sebou znovu sekl do židle, potřeboval jsem znát odpověď na ještě jednu nevyřčenou otázku...