Safety or Love

#41

Roztřesenýma rukama jsem vzal klíčky od dveří a rychlými, ačkoliv trošku třesivými pohyby jsem odemkl dveře a musel se nadechnout té dokonalé vůně, která byla pro Emily tak specifická.

Všechno v tom domě mi nahánělo slzy do očí, ale musel jsem být silný a zvládnout to aspoň já, když Emily nikoho jiného kromě mě, Gie a kluků. Musím tu být pro ni, jak jen to půjde.

Otevřel jsem dveře od její ložnice, kterou jsem poznal podle nápisu na dveřích, sedl si na postel a věnoval chvíli pozornosti všemu okolo. Nikdy jsem si to neprohlédl tak podrobně jako teď. Tedy vlastně jsem měl jen jednu možnost, ale při té jsem domu nevěnoval tolik pozornosti. Celý pokoj mi ji připomínal. Bylo to, jakoby tam stála přede mnou. V každém z těch předmětů jsem ji viděl, jak si ho pečlivě vybírá a přemýšlí nad ním.

"A dost!" zakřičel jsem hlasitě a zvedl se z vysoké měkké postele.

"Jdeme balit," mluvil jsem si sám pro sebe a podíval se pod postel jestli tam má Emily ještě kufry, když je minule odtamtud brala.

"Bingo!" pronesl jsem poprvé za pár hodin veselým nebo spíše normálním hlasem. Pohlédl jsme do jejího obrovského šatníku, který byl i po jejím prvotním balení stále plný. Živě si vzpomínám na to, jak jsem na ni zíral, když si balila a nemohl z ní spustit oči, tedy spíš z jejího pozadí. Usmál jsem se pro sebe a začal věci pomalu skládat do kufru.

*Flashback*

"Rudá jo?!" smál jsem se jí, když vytahovala ze šuplíku rudé prádlo. Bylo dokonalé, ale tuhle poznámku jsem si odpustit nemohl.

"Pomlč!" křikla na mě, ale já se musel jen zasmát. Pár poznámek jsem na její konto ještě utrousil, ale snažil jsem se krotit, protože toho zřejmě měla dost.

"Můžeme jet?" zeptala se a před sebou měla hromadu zavazadel, kterou jsem tedy nehodlal nosit bez poprošení, které se ani potom neozvalo. Ještě si prohlížela šatník, jestli tam něco nezbylo. Něco, co by se jí mohlo hodit.

*Konec flasbacku*

Kufr jsem měl plný. Sbalil jsem jen to, co se mi líbilo a řekněme si upřímně, že všechno bylo dokonalé. Emily si ke mně vzala jen věci, které nebyly úplně tak sexy, ale teď jsem se k nim dostal, takže máš smůlu Emily Roberts. Usmál jsme se nad tím a až pak si uvědomil, že musím poslat Gie adresu nemocnice.

Vytáhl jsem mobil ze zadní kapsy a naťukal tam rychlou SMS, pouze s adresou...

'Lenox Hill Hospital, East 77th Street, Manhattan,' napsal jsem rychle adresu, která se mi vryla do paměti tím nejhorším způsobem...

'Děkuju. Ve 2 jsem tam,' přišla mi rychlá odpověď, na jejíž 'odkaz' jsem se podíval na hodinky. Bylo 11 ráno... Celou noc jsem proseděl v nemocnici, ale teď bych se tam měl zase vrátit, protože tam musím být, kdyby se něco dělo...

Rychle jsem šel k posteli, u které ležela starší kniha. Teda nová, ale zdála se jako několikrát přečtená. Vzal jsem ji a hodil ji na vrch kufru, který jsem následně zavřel a vydal se s ním do auta.

Rychlým pohybem jsem za sebou zavřel a hodil tašku do kufru auta, které jsem následně obešel a sedl si na místo řidiče.

'Don't wake me up...,' ozvalo se vyzvánění mého mobilu a na displeji svítilo Niallovo jméno.

"Děje se něco?" promluvil jsem zděšeně do mobilu a čekal na odpověď.

"Emily...," promluvil do mobilu smutným hlasem, který jsem hned po vyřčení jejího jména přerušil. Bylo mi u zadku jestli jsem zdvořilý nebo ne, jde mi jen o to, jestli Emily žije!