Safety or Love

#3

"Hej! Něco proti, Em!" okřikla mě se smíchem Gie, čímž mi pomohla zpět do přítomnosti a já nechala vzpomínky na někdy jindy.
"A kam ho chceš vlastně dávat?" zeptala jsem se jí se zvednutým obočím po důkladném prostudování těch pár stránek.
"K Justinovi," pípla se snahou, abych ji neslyšela. Justin není muzika, kterou bych poslouchala, ale pořád je lepší než ten jeho ksichtík, který by sice půlka planety snědla, ale já mezi ni nepatřím.
"Hodně štěstí," popřála jsem jí vyrovnaně a podala jí papíry.
"Jdu tam už zítra...," její věta jako by doznívala ve vzduchu, kam ji volně vypustila.

*Flashback, rok zpět*
"J.LO, já končí. Promiň, ale je toho na mě moc," podala jsem konečně svou výpověď a položila ji na stůl. Vlastně nebyla první. Ležela tam ještě jedna. Byla od Angie.
Jennifer mi ji bez jediného slova na náznak souhlasu podepsala a já opustila její kancelář.
'Takže ona taky odchází?' proletěla mi otázka hlavou a já hned běžela za Gie do maskérny. Od našeho seznámení uběhly asi dva roky a řeknu vám, že kvůli ní, jsem výpověď podala až teď, protože ta holka je neskutečná a být pár dní bez ní je jako být týden bez mobilu!
"Odcházíš?" zeptala jsem se jí s úsměvem na tváři, a až teď jsem si všimla, že pláče a přitom si balí věci. Hned jsem za ní utíkala a silně ji objala.
"Já-já nevím co budu dělat," koktala a celá se třásla pod náporem vzlyků. Věděla jsem moc dobře o její situaci, ale k odchodu byla donucena spolupracovníky, kteří jí rozhodně neměli v lásce.
"Já to ale vím moc dobře," pustila jsem ji ze silného objetí s plánem rýsujícím se v hlavě.

*Konec flasbacku*
A proto jsme teď tady. Obě jsme šly na ten rok studovat a byly v kontaktu jen přes mobil, protože přece jenom Californie a New York nejsou nijak blízko.

Gie stála za plotnou míchajíc kousky masa na pánvičce. Sliny se mi sbíhaly a já myslela, že po tom jídle skočím.
"Em, na to zapomeň!" okřikla mě bez jediného pohledu. Takovou empatii jsem ještě nezažila. Někdy za ni děkuji bohu, jako v situacích, kdy je mi nejhůř a potřebuju ji, ale v tuhle chvíli bych tu neviditelnou spojnici mezi námi nejraději přestřihla.
Vyplázla jsem na ni svůj růžový jazyk a šla do rohu pokoje. V tom nejtmavším koutě místnosti stála opřená moje kytara. Nebyla zas tak moje jako mého otčíma. Vlastně celý tenhle byt byl náš. Bydleli jsme tu všichni společně a šťastně, tedy až do toho osudného dne. Pamatuji si celý ten den do posledního detailu.
Vstala jsem a oblékla se. Dala si snídani a byla připravená jít do školy. Jenže moje máma si mě zavolala k sobě a silně mě objala. Jako kdyby věděla, co se stane, ale byla s tím smířená. Po tom už jen telefonát z nemocnice a můj život se obrátil o 180°...
"Em, posloucháš?!" musím se zbavit tohohle debilního přemýšlení, jinak si Gie bude myslet, že jsem magor a to mě za tu dobu ještě neviděla tancovat. Má štěstí! 'Emily Roberts, už to zase děláš!' křičelo moje vnitřní já, kterému jsem se jen zasmála a konečně vnímala Gie i s jídlem, které nesla.
"Jídlo!" vykřikla jsem po chvíli, kdy jsem jen tupě zírala. Přišla jsem si jako malé dítě, kterému po pár týdnech dají první sladkost.
"Jsi magor!" okřikla mě hned po tom, co jsem jí vytrhla jídlo z ruky a házela to do sebe. Připadala jsem si jako popelnice, ale co mám dělat, když celý den nejím?!
*She can't sing, she can't dance, but who cares...* začal vyzvánět můj mobil někde v útrobách bytu.
"Máš ho?" křikla jsem na Gie přehazujíc obývací část bytu. Mobil stále vyzváněl, ale při mém štěstí jsem ho nemohla najít.
"Mám ho!" bouchla jsem se do čela při zjištění, že ho mám v zadní kapse svých zánovních džínů, které stále skvěle sloužily.
"Emily Roberts. Jak vám mohu pomoci?" začala jsem slušně rozhovor s osobou na druhé straně. Gie jen pozorně poslouchala vedle mě a ani nedýchala.
"Paul Higgins. Slečno, jen jsem vám chtěl říct, že bychom vás zítra rádi viděli."
"Jistě. Nashledanou," ukončila jsem rychle hovor a podívala se nechápavě na Gie.
"Proč mě chtějí vidět?" zeptala jsem se zděšeně a pohlédla na Gie.