Safety or Love

#8

"Budu vedle, kdyby něco..." Slyšela jsem už jen zabouchnutí dveří a Joshovo mírné uchechtnutí, které jsem ale přešla a raději si lehla na postel s mobilem v ruce a napsala zprávu Gie.

*Tak to jsi ještě neviděla! Můj pokoj je velký jako celý náš dům a zbytek domu je luxus!* Zněla moje nadšená smska, ale lítost by bylo lepší slovo. Byla jsem zklamaná, že tohle zažívám sama a nemám ji tu s sebou. Gie má ale také svoje sny.

*Už jsem na letišti, protože Justin si vymyslel, že za ním poletím do LA. Tak mi drž palce.* Její odpověd přišla téměř ihned a já myslela, že se udusím smíchy. Gie létání nenáviděla a on si pro ni přichystá takovéhle překvapení. Jediný, s kým to zvládala, jsem byla já, ale teď letí sama, takže čekám SMSku typu: 'Asi umírám.'

Zvedla jsme se z postele a s rozhodnutím vybalit si, jsem popadla pár kufrů a začala s jejich přebíráním. S postupem času se mi vršila hromada věcí, které jsem vůbec nikdy neviděla a ani je vidět nechci, proto z 10 kufrů jsem měla slabé 2, což byl extrém.

"Zapomněl jsem ti říct, že si nemusíš vybalovat. Zítra letíme do Mexika," objevil se náhle ve dveřích Josh, aniž by se obtěžoval se zaklepáním.

"Pozdě," postavila jsem se a rozhlížela se okolo. Všude byly hromady věcí a pár jich bylo i ve skříni - ty zmiňované 2 kufry.

"Joshi?" oslovila jsem ho, když byl na odchodu.

"Ano?"

"Potřebuju se nějak zbavit těchhle věcí. Nechci je už nosit, a když jsem viděla nějaké modely, tak jsem to probrala. No a potřebovala bych je někam dát...," vychrlila jsem na něj svoji prosbu a čekala na jeho reakci.

"Dej to na jednu hromadu. Někoho pro to pošlu," mrkl na mě a vyšel ze dveří, které následně zavřel. Já se otočila k oknu a konečně spatřila ten dokonalý výhled na New York...

Po další hodině nic nedělání jsem se rozhodla jít prozkoumat tenhle palác, který byl tak velký, že to bylo nad moje chápání. Kluk v jeho věku a mít takový palác...

Procházela jsem všemi chodbami a opatrně nahlédla do každých dveří, které byly pootevřeny, několikrát jsem sešla a vyšla schody, ale pokaždé jiné.

A pak to přišlo! Nemohla jsem si vzpomenout, jak se dostat do pokoje. Stála jsem tam v nějaké místnosti, která vypadala jako 'herna' se spoustou automatů, se spoustou her na televizi typu Wii, PSP atd. a uprostřed stojícím kulečníkem.

"Joshiiii!!!" spustila jsem bezmocně na celý dům a čekala na nějakou pomoc nebo záchranu.
"Ano?" uslyšela jsem jeho hlas a pokoušela se jít za ním. Marně, protože pokaždé, když vyslovil mé jméno, zdálo se, že je dál a dál. Jeho hlas jsem slyšela stále dokola a jakoby se kolem mě točilo. Byla jsem pohlcena a vmotána. Až jsem sebou sekla. Někde...
"Emily, jsi v pořádku?" zeptala se osoba sklánící se nade mnou, a která mýma očima vypadala jako mastná skvrna na kusu papíru. Tak nějak jsem po tom pádu byla dezorientovaná. Postupně mi ale oči začaly zaostřovat a já v té mastné skvrně poznala Joshe.
Byl nade mnou skloněný a díval se mi přímo do očí s utrašeným výrazem ve tváři.
"Promiň, trochu jsem se ztratila," dostala jsem ze sebe zároveň s pokusem o chabý úsměv. Náhle jsem se ocitla ve vzduchu v Joshových silných pažích, které mě opět zachránily. Ani nevím po kolikáte. Přestala jsem to počítat. Nesl mě neznámo kam, ale hlavní bylo, že on se neztratí.
"Děkuju," poděkovala jsem mu, zatím co on mě pokládal na židli u kuchyňského stolu.
"Už je ti lépe?" zeptal se na něco, co bych od něj nečekala a posadil se. Víte, myslela jsem si, že on je ten kluk, co si hraje na tvrďáka, ale možná...
"Ano."
"Fajn. Takže dneska jdeme na koncert a potom odjíždíme do Mexika," oznámil mi, zvedl se ze židle a odkráčel si to někam do neznáma.
Sama jsem tedy vstala, už jsem byla vcelku v pořádku, a šla do míst, kde jsem myslela, že je můj pokoj. Byl tam, což pro mě byla neskutečná úleva, avšak když jsem si uvědomila, že musím zabalit opět tu hromadu věcí, tedy teď už jen menší hromadu věcí, jsem se zhrozila. Rychle jsem to naházela do kufru, seběhla dolů schody, tentokrát bez pádu, hodila kufr ke dveřím a šla se podívat na Joshe, jestli už je připravený, protože přeci jenom za hodinu jsme tam měli být, jak jsem našla v instrukcích na posteli.
"Devine, už jdeš?" křikla jsem na něj od dveří a čekala na jeho reakci.
"Si pamatuješ moje příjmení jo? Potlesk!" řekl ironicky a vyšel ze dveří jen v ručníku. "Přijde ti že bych mohl jít?" sarkasmus nenávidím, ale u něj mě to přivádělo do varu ještě víc.
"Čekám dole!" křikla jsem mu do obličeje a po několikáte seběhla schody. Josh přišel několik minut po mně, takže jsme rychle hodili věci do auta a mohli bychom vyjet, kdyby...