NAŠE OSUDY

29

Jisungův pohled :

Ani nevím, jak se to stalo, ale usnul jsem. Když jsem se teďka probudil počítač byl vypnutý a s ním i Minho. Ležel jsem mu na hrudi a koukal se na jeho poklidnou tvář, zatím co on spokojeně oddychoval..

Opatrně jsem se nahnul k nočnímu stolku, kde jsem měl odložený mobil a koukl se na čas.

Podle času jsem spal 2 hodiny.

Vypl jsem mobil a vrátil se zpátky k Minhovi, který mě sledoval svýma očima.

,, Ty už nespíš? Promiň, nechtěl jsem tě probudit."

,, To nevadí, stejně jsem měl nařízeného budíky, který-"

V tu chvíli mu začal vyzvánět mobil.

,, Který mě měl vzbudit, jinak bych v noci nespal."

Když Minho vypnul budík vrátil svou pozornost zase ke mně a přitáhl si mě za pas. Spokojeně jsem se na něj víc natiskl a usmál se.

On mě začal hladit po zádech,  až sklouzl na můj zadek  a zmáčkl ho. Překvapivě jsem vyjekl a mírně ho praštil do hrudi, on se nad tím jenom uchechtl.

,, Copak, nelíbí se ti to?"

,, T-to jsem neřekl, ale nečekal jsem t-to."

,, Zvykej si."  Šibalsky se usmál a přiblížil se k mému obličeji.

Mezi námi byla milimetrová mezera, stačilo se jenom trochu naklonit a zničit tu mezeru mezi námi. Zavřel jsem oči a čekal na těm moment, kdy se naše rty spojí.

V ten moment se otevřeli dveře do mého pokoje.

,, Jisungu nemáš hla-"

Trhl jsem sebou a omylem schodil Minha z postele. Podíval jsem se na mamku s červenými tvářemi a spražil ji pohledem.

,, Mami řekl ti někdy někdo o jedné velmi užitečné věci? Jmenuje se klepání."

,, Jé, nevěděla jsem, že tu je Minho."

Za postelí vykoukla hlava Minha.

,, Dobrý den."

Zamával jí jakoby nic a usmál se.

,, No každopádně jsem se chtěla zeptat, jestli nemáte hlad?"

,, Já docela jo, co ty?"

Koukl jsem na Minha, který se stále nacházel na zemi.

,, To je dobrý, nemám hlad."

,, To je jedno, stejně budeš jíst, nenechám tě, aby si nám tady hladověl."

S tím zavřela dveře.

Koukl jsem na Minha s lítosti pohledem.

,, Myslím, že tvého zlozvyku mě shazovat z postele by jsme se měli zbavit."

,, Minule si spadl sám."

,, S tvojí pomocí."

,, Možná trochu jsem tomu pomohl, ale definitivně jsem za to nemohl."

,, To je jedno. Každopádně bych chtěl dokončit to co jsem začali."

,, To bys první musel z té země vstát."

Ani jsem se nenadál a Minho už byl v posteli. Přitáhl si mě za pas a spojil naše rty. Hned jsem začal spolupracovat a všechny polibky mu oplácet. Sám od sebe jsem prohloubil náš polibek a nechal svoje tělo dělat co chce. Svými prsty jsem zajel Minhovi do vlasů, zatím co on jezdil jeho rukama po mém těle. Bylo to dokonalé a začínalo být čímdál tím víc vášnivější.

Když nám došel vzduch, tak jsem  se odtáhl, ale Minho mi hned vzápětí obdarovával polibky čelist, až se přemístil ke krku. Bylo pro mě obtížně zůstat potichu a tlumit tu rozkoš, co mi dopřával.

,, Ah~ Minho~ měli bychom- ah~ jít dolů."

On se od mého krku odtáhl a zadíval se mi do očí.

,, A co když ne~?"

Měl na puchlé rty a vyzívavý pohled.

,, Tak se přijde mamka nebo táta a uvidí tohle. Nemám zapotřebí, aby si z toho dělali srandu."

,, Notak fajn, ale nezapomeň, co jsi řekl v nemocnici."

Nad tím jsem trochu zčervenal. Vím přesně, co jsem tehdy řekl, ale stále nedokážu pochopit, jak jsem to mohl vypustit z mé pusy, když jsem nikdy nic takového neřekl.

Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se zpátky do přítomnosti.

,, Jseš roztomilý, když se červenáš."

Vstal z postele a na táhl ke mně ruku, jako správný gentleman a já ji s radostí přijal. Mobil jsem si vzal pro jistotu sebou a strčil si ho do kapsy.

,, Jo... a předtím, než půjdeme dolů, tak bych chtěl upozornit, že moji rodiče se chovají občas trochu praštěně, tak se nelekni."

,, Já si myslím, že si budeme rozumnět."

Když si vzpomenu na poslední večeři, kdy jsme se začali bavit o plyšových zvířátkách a skončili u gerontologii, tak úplně nevím, jak může dopadnout tenhle večer.

Felixův pohled :

,, A co mám udělat teď?"

Momentálně jsem byl s Chanem v kuchyni a dělali jsme špagety carbonara. Původně to měl dělat Chan, ale já se mu tak trochu vnutil, protože jsem myslel, že to bude zábava.

,, Nakrájej cibuli."

Chňapnul jsem cibuli, nůž a prkénko a pustil se do krájení. Teda pokusil se.

,, Počkej, takhle ti nedělej, jinak si ukrojíš prsty i s tou cibulí. "

Ano, myslel. Je to udaleka náročnější, než se to zdá.

Cítil jsem Chana, jak se ze zadu namáčkl na mě a vzal si do moje ruce na starost a navygoval mě.

Jeho dech na mém krku, jeho hlavu opřenou o mé rameno, to teplo, které z něj vyzařovalo.

,, Klepou se ti ruce, jseš vpohodě?"

Nevím?

Byl blízko u mého ucha a dováděl mě k šílenství. Tohle asi není normální reakce, co? Mám citlivý krk, takže by se to dokázalo schodit na tohle.

,, J-jo."

,, Víš co? Radši to nakrájím, ty běž zamíchat špagety."

No co si budem povídat, bylo zajímavé. Já se snažil vždycky něco udělat, ale nakonec to musel udělat Chan. Měl bych zlepšit své dovednosti v kuchyni.

Večeře se vyvedla a já se zase přežral, jak jsem jen mohl.

,, Nemáš chuť se na něco kouknout? "

,, Jo!"

,, Fajn, tak já jdu něco vybrat."

Šel jsem do kuchyně, kde jsem si vzal skleničku a napustil si do ní vodu. Poté jsem šel na gauč, kde se již nacházel Chan a automaticky si lehl k němu a přitulil se. V tu chvíli mi to ani nedošlo a Chana jsem asi překvapil. Nic neřekl a ruce obmotal kolem mě a něco pustil.