NAŠE OSUDY

91

Felixův pohled:

Úterý
Díky skvělé organizaci mého rozvrhu na tento týden to ubíhá rychle. Včera jsem strávil po škole celý den s Chanem. Sice jsme museli jet na chvíli do studia, kvůli nějaké věci, ale já si v klidu udělal úkoly mezitím, co Chan dělal něco na počítači.

Dneska jdu zase do kavárny a docela se těším. Taky jeden z důvodů proč se těším je, že mě půjde navštívit Chan. Od chvíle, kdy to tam jednou navštívil tam začalo chodit daleko více zákazníků. Je to docela síla.

,, Felixi, musím ti něco říct." Otočil se na mě Jisung, když jsem si jedl svůj toust ke svačině.

,, Já-"

Přišla do třídy třídní a převzala si všech pozornost.

,, Zdravím, chtěla bych jenom připomenout, že ve čtvrtek jdeme do divadla, tak si věřte na sebe něco slušeného, ať neuděláte naší škole ostudu."

S tím odešla a vyměnila se s naším zeměpisářem.

Byl konečně konec školy a útrap a já měl co dělat, abych stíhal autobus. Pokud ho nestihnu, tak mi ujede a já přijdu do práce pozdě.

,, Felixi počkej! Chtěl jsem ti něco říct!"
Křičel za mnou Jisung, když jsem běžel k zastávce.

,, Řekneš mi to zítra, chvátám!"

Doběhl jsem autobus jen tak tak. Ach... těším se až si večer půjdu konečně lehnout.

Středa
,, Lixi, jsi úplně mimo tuto realitu. Haló! Posloucháš mě?"

Až teď jsem si všimnul Jisunga, který mi mával před obličej sešitěm.

,, Jo promiň, myslel jsem na včerejšek. Chan se za mnou stavil v práci a potom tam zůstal až do zavíračky. Potom mě hodil domů a když jsem přišel domů tak tam byl vzkaz, že mě zve na rande! To je skvělé. Prý to nemám nikomu říct, ale tobě to prostě musím říct. Vyzvedne si mě dneska potom až skončím s Hyunjinem. Chápeš to!? To zní romanticky."

,, Mě to spíš zní, že zítra přijedeš do školy nevyspalý a utahaný. Nechápu, proč si nevybere jiný den, kdy oba máte volno."

Jisung je prostě protivný občas, ale mojí radost nic nezkazí.

Dnešek překvapivě utekl rychle, ani jsem se nenadál a už jsem stál před školou, kde na mě čekal Hyunjin. Měli jsme ještě čas, tak nabídl, že bychom mohli zajít do kavárny.

,, Tak řekni, Felixi, jak to jde s Chanem ?"

,, Jde to skvěle, dík za optání. "

,, Tak to jsem rád."

Objednal jsem si ice americano a Hyunjin flat white. Bylo fajn se s ním zase vidět.

,, Co myslíš, má tě Chan ze všech nejvíc rád?"
Tahle otázka docela mě zaskočila. Má mě Chan ze všech nejvíc rád? Hm....

,, Nevím"

,, Miluje tě?"

,, As- si ano?"

,, Proč to vyznělo jako otázka?"

,, Nevím."

Koukal se na mě zvláštním pohledem, který mě znervózňoval. Pak zvedl ruku a vložil mi pramen za ucho.

,, Sluší ti delší vlasy."

,, Děk-kuju"
Proč koktám? Ježíš FElixi! Co to je tohle!

,, Už bychom mohli vyrazit do studia, já mám dopito, ty?"

,, Taky"

,, Fajn, tak já jdu zaplatit."
Než jsem stačil vyslovit své námitky, tak byl pryč.
Po chvilce se vrátil a mohli jsme jít.

Ve studiu jsme si zase dali na začátek rozcvičku, abych si něco neudělali a pak začali jsme začali opakovat naší sestavu. Docela jsem si to pamatoval, ale samozřejmě všechno ne, ale Hyunjin mě navedl. Když jsme to tak procházeli pomalu krok za krokem, tak jsem si začal uvědomovat, že Hyunjin se mě dotýkat víc než by bylo potřeba.
Pasáž, kde skočí na Hyunjina a o mě chytí pod koleny, se změnila, že mě držel pod zadkem. Bylo to docela zvláštní. Jsem si vědom, že tohle je trochu ostřejší choreografie, ale něco má své meze. Ale mohlo se stát, že mu to prostě uklouzlo.
Dneska mu to ale uklouzlo takhle několikrát. Chtěl jsem to hodit za hlavu, ale nějak mi to pořád šlo na mysl.

,, Tak, co kdybychom si to sjeli naposled? Pak už bych to dneska zabalil."

,, Jo, to zní fajn."  Úplně jsem zapomněl na čas. Doufám, že Chan nebude naštvaný, že musel takhle čekat.

Začal hrát hudba a já začal vlnět boky do rytmu. Teď jsem se snažil dát do toho všechno.
Úplně jsem se nechal pohltit tou hudbou, že odbil poslední tón a udýchaný jsme si s Hyunjinem hleděli do tváří.

Byli jsme tam, kde jsme byli minule. Avšak tentokrát on prolomil ten zbývající kus mezi námi. Políbil mě a já mu to oplatil v zápalu všech okolností. Pak mi došlo, co jsem udělal a odstrčil jsem ho.

,, Omlouvám, vím, že máš Chana, ale já si nemohl pomoct. Už se to nestane."
Omluvil se a já stále v šoku hleděl na něj.

,, V- v pohodě. M-měli bychom už jít."
Převlékli jsme se v tichosti a potom se rozloučili.
Nemohl jsme přestat myslet na jeho rty na mých. Byla to chyba. Jsem hlupák. Ale teď to musím hodit za hlavu a soustředit se na rande s Chanem.

Vyšel jsme ze studia a šel před večerku, kde se máme s Chanem sejít. Chvilku jsme tam byl, když mi někdo poklepal na záda.

,, Cha-"

,, Kevine"

________________________________

Zase po dlouhé době ahoj

Aby jste věděli, tak se snažím psát a dělat si na to čas, ale blíží se konec školního roku a učitelé jsou jak utržení ze řetězu.
Anyways rozhodla jsem si dám menší pauzu od učení napsat kapitolu a tadá! Je tady a rovnou dvě.

Ještě jeden můj názor na konec: tělocvik venku, když je pařák by se měl zakázat a učitelé, kteří vás v tom pařáku nechají běhat, by měli jít na transplantaci mozku, protože nechápu, jak jim může fungovat mozek, když vymyslí takovou hovadinu.

A taky vím, že mám někde někdy nějakou tu pravopisnou hrubku, ale někdy plánuju udělat korekci celé knihy. Teď nemám úplně čas si to po sobě přečíst.

Doufám, že se vám kapitola líbila a přeji hezký zbytek dne.

Mucq💜