Lovesong

{12}

ɛ Elias ɜ

A kdybych měl první přejít přes tebe, pravděpodobně bych u i tebe i zůstal.

Eliasovi jeho dřívější slova rezonovala v hlavě. Ať už se snažil usnout, ať už měl koncert nebo dával rozhovor, tato slova vyčkávala a otravovala ho v těch nejvíce důležitých chvílí.

Společně s jednou myšlenkou. Slyšel ho Oliver?

Těžko říct. Uběhly tři dny a za tu dobu ho neviděl, jen když stál v publiku na dvou koncertech. Neměli šanci spolu mluvit, nemohl tedy analyzovat Oliverovo chování v jeho přítomnosti.

Elias často říkal věci, kterému nejprve přišly jako dobrý nápad a nakonec jich litoval. Tady riskoval vše. I když bral Olivera jako kamaráda, stejně by mu o své sexualitě jen tak neřekl, dlouho neřekne a pokud vůbec někdy. Oliverovi se nelíbila jeho hudba, pořád si od něj držel takový odstup, který Elias pociťoval, takže po turné se pravděpodobně už nikdy ani neuvidí.

Navíc to taky mohlo vyznít, jako by Elias k němu něco cítil, což taky pravda nebyla.

Zkrátka řekl úplnou kravinu. A modlil se, že to Oliver opravdu neslyšel. 

Chtěl napsat Walterovi. Ne jenom kvůli té pitomé větě, ale kvůli tomu, že mu chyběl. Že byl unavený. Že se cítil osaměle. 

Jenže Walter s ním momentálně nemluvil. Už od začátku turné, protože se pohádali. Nad čím? Walter byl hlavním producentem písně Take It Easy, kterou Elias sám napsal, když Walter ji překopal, aby z ní byl hit. Jenže tato úprava se Eliasovi nelíbila. A i když ji nakonec Elias v jeho podobě nahrál a vydal, Walter se mu stále vyhýbal.

A možná to byl  taky člověk, jehož rty znal Elias nejlépe, když za okny už vycházelo slunce po dlouhé noci plné nahrávání a oni už byli ve studiu sami dva.

Ano, to o něm vyprávěl Tazii. To Walterovi se nelíbilo, jak je Eliasovým malým tajemství, a tak to mezi sebou po krátké době ukončili, stále ve spojení, stále kamarádi, stále spolupracovníci. Rozdělila je až práce. Hlad po úspěchu. Peníze.

Elias zmáčkl ve výtahu tlačítko patra, ve kterém měl pokoj, jehož otevírací kartu mu před chvílí dala Harper. Vyčerpaně od sebe odehnal ochranku se slovy, že do pokoje trefí sám, a ať si raději odpočinou, než aby mu zbytečně stáli před dveřmi (dostali upozornění, že lokace Eliasova hotelu byla zveřejněna, a tak ho na poslední chvíli změnili) a jeho hlava myslela jen na jedno: spánek.

Pípnutí karty mu oznámilo, že je pokoj odemčen, a Elias radostně otevřel dveře. Hodil si tašku na zem. Rozsvítil. A pohled mu jako první spadl na Olivera spícího na posteli.

Chvíli na něj zmateně hleděl. Pak se podíval na kartičku v jeho ruce s číslem pokoje padesát pět. Podíval se na dveře. Padesát pět. Co tady Oliver dělal?

Hned vedle vstupních dveří bylo místo na odložení vstupní kartičky, kterou tam taky Oliver odložil, a tak ji Elias vzal. Také na ni bylo číslo padesát pět. 

"Jak ses sem sakra dostal?" ozval se tichý unavený hlas. Elias vzhlédl. Oliver byl zapřený o lokty a mžoural přes všechno to světlo na Eliase. Možná se mu to jen zdálo, ale vypadal opravdu bledý.

Zvedl ruku s kartičkou. "Taky jsem dostal pokoj padesát pět. Na recepci se musel někdo splést. Nebo Harper."

Oliver sebou praštil zpátky do polštářů a hlasitě si povzdechl. "Takže je tohle můj pokoj nebo tvůj?"

Elias se po pokoji rozhlédl - uviděl to rozházené oblečení, napůl vybalený kufr a milion jeho věcí kolem. Uchechtl se. "I kdyby můj, myslím, že už tě tady nechám. Jdu zpátky za Harper, nějak to-"