Lovesong

{49}

ɛ Oliver ɜ

Oliver nebyl z toho celého tak nadšený jako Elias.

Přišlo mu totiž, že by si musel vybrat - vysoká škola nebo pracovat pro Eliase. Vždy s vysokou počítal, chtěl ji studovat. Dal si možná rok od školy pauzu, ale neznamenalo to, že se do ní už nevrátí. Nedokázal si představit, jak by mu prošlo, kdyby studoval na vysoké a potřeboval by na celý akademický rok odjet, protože by byl Eliasovým fotografem a vyjeli by na další turné.

Navíc byl realista. Napadaly ho i takové myšlenky, jako že co když jim to s Eliasem nevydrží. Nemohl spoléhat na to, že mu Elias zařídí celou budoucnost. Jasně, s Eliasem se Oliver o svou budoucnost bát nemusel. Ale bez něj by neměl nic. 

"Maledivy zní úžasně," řekl Eliasovi do telefonu. Na všechen ten zbytek zatím nereagoval.

"A to ostatní? Práce a tak? Nemusíš začínat s brigádou. Sice bude ještě chvíli trvat, než Harper vše po mámě přebere, ale měl bys stabilní práci i při studiu."

Oliver si povzdechl. "Měl bych? Já nevím, jestli můžu být tvým fotografem, když budu na vysoké. Nepotřebuješ fotografa náhodou furt za zadkem?"

Elias se na chvíli odmlčel. "Ty z toho asi tak nadšený nejsi, co?"

"Já bych rád," odpověděl Oliver. "Ale nemám ještě ani tu jistotu, že vůbec do LA na vysokou půjdu. Možná skončím tady, když mě nevezmou."

"Můžu ti zavolat přes videohovor?" zeptal se Elias.

"Eliasi..." Nezdálo se mu to jako nejlepší nápad. Stačilo mu slyšet, jak byl smutný, nemohl ho ještě vidět.

"Chci tě vidět. Prosím."

Oliver si povzdechl, ale kliknul nakonec na ikonku videohovoru. Do deseti sekund měl na obrazovce Eliase. Poznal, že sedí na barové stoličce v kuchyni. Jinak se ale Oliver jeho pohledu vyhýbal, i když to bylo přes pitomý telefon.

"Řekni mi upřímně vše, co tě napadlo po tom, co jsem ti to řekl," vybídl ho.

Oliver se v tu chvíli podíval přímo do fotoaparátu. "Jak už jsem říkal, třeba to, že mě nevezmou a zůstanu tady. To, že nebudu stíhat vysokou, když budu pracovat pro tebe. Že si nebudu moct stejně dovolit odjet s tebou na tvé další turné. To, že budu spoléhat se vším na tebe a co já vím, třeba se něco stane a my nebudeme spolu a-"

Elias se pousmál. Byl to takový ten smutný úsměv, který Oliver nesnášel. Často to totiž Elias dělal, aby nešlo vidět, že se mu chce brečet. 

"Můžeš někdy přestat být takový realista? Pesimista a nevím, co ještě?" zeptal se pobaveně. "Já tě ale nepřemlouvám. Bude to tvé rozhodnutí. Jen... Od začátku si všímám jaký jsi. Není žádný tajemství, že já peníze mám, kdokoliv by se po nich vrhl, ale ty ne. Stále chceš být samostatný, i když by mi nedělalo problém ti cokoliv zaplatit."

"Co tím chceš říct?"

"To, co jsi říkal. Že co kdybys spoléhal se vším jen na mě a třeba bychom spolu v budoucnu nebyli. Nikdy bych tohle po tobě nechtěl, protože vím, že bys to ani nezvládl. Klidně bych ti tady mohl říct, ať se na žádnou vysokou nehlásíš, že se klidně můžeš přestěhovat ke mně a válet si celý den šunky, protože mohl bys. Mám vyděláno na zbytek života pro sebe i pro tebe. Ale vím, že bys to nikdy neudělal. Vím, že chceš na vysokou, vím, že chceš práci a sám si vydělávat."

"Jo..." vydechl Oliver. Jednou si z něj Tazia dělala srandu, že do konce života nemusí hnout prstem, že o Elias přece zaopatří. Oliver by to ale nezvládl. I kdyby věděl, že to Eliasovi problém nedělá, nedokázal by z něj takhle žít. "Nejsem přece zlatokop."