Lovesong

{45}

ɛ Oliver ɜ

Oliver se starostí v očích sledoval, jak Elias ve vedlejší místnosti telefonuje. 

Volala mu Harper. Byli přímo sami v obýváku, sledovali náhodný program, kterému stejně moc nevěnovali pozornost, když se Eliasovi rozezvonil telefon. Byl s Harper domluvený, že si u Olivera čtyři dny naprostého klidu od práce, takže mu měla volat jen v důležitých věcech. 

Když ale Elias zavěsil, vrátil se do místnosti s úsměvem na rtech. Plácl sebou vedle Olivera. "Dobrý zprávy, vlastně. Zítra, jak pojedu domů, můžeš jet se mnou, protože večer bude večírek na oslavu ukončení turné."

Oliver se na něj překvapeně podíval. Elias se musel vracet kvůli práci na novém albu a dalším záležitostem, kterého po turné čekali, proto se dohodli, že alespoň první dva týdny se bude soustředit na práci, aby pak za ním Oliver mohl na chvíli přijet. Zkrátka žil doteď v tom, že Elias zítra odjede, on zůstane doma a kdo ví jak dlouho se neuvidí. "Jak to? Neměl být až příští měsíc? Vždyť už jsi měl začít zase pracovat, ne?"

"Harper vše potřebné posunula. Tyhle akce bývají docela narychlo. Je to termín, kde se může dostavit nejvíce lidí z turné, abychom to oslavili."

Na tvář se mu probojoval úsměv. "Takže pojedu zase k tobě?"

"Samozřejmě jestli chceš. Nemusíš tam chodit, ale jako vítěz a fotograf si zvaný," odpověděl Elias a pak se ušklíbl. "A samozřejmě jako můj přítel."

"Jasně, že chci," vyhrkl Oliver. 

A tak se o den později zase loučil s rodiči a nastupoval do Eliasova auta (kde se vlastně jen vyměnil s tátou na sedačce spolujezdce, protože Elias ho svezl po sousedství, aby mu splnil přání), aby se vydali zpátky do LA. 

Oliver tyhle jízdy s Eliasem v autě miloval. Miloval, jak si dělali malé karaoke party, i když Oliver zpíval většinou mimo tóninu, jak si povídali o všem možném, co je zrovna napadlo, smáli se svým pitomým vtipům a zkrátka si užívali společnost toho druhého.

Někdy měl Oliver slabou chvilku, kdy sledoval Eliasův profil, to, jak si vítr otevřeného okna hrál s jeho vlasy, to, jak se podepřel hlavu jednou rukou, zatímco druhou řídil a jak se pomalu začínal usmívat, když si uvědomil, že ho Oliver sleduje. 

V tu chvíli si jen pomyslel, jak je možné, že zrovna on má to štěstí. Eliase chtěly miliony lidí po celém světě. Byl krásný, talentovaný, hodný, mohl mít kohokoliv, koho chtěl.

A on si přesto vybral ho. Obyčejného kluka z průměrné rodiny, který mu nemá co dát. Nechápal to.

Ale líbilo se mu to. 

Přijeli s menším zpožděním. U Eliase už je čekalo připravené oblečení, které musel někdo přivést. Oliver zavrtěl hlavou. "Nebudu si furt oblékat tyhle předražený věci. Chci si vzít něco svého, pohodlného."

Elias popadl věšák a rozepnul obal, ve kterém bylo oblečení schováno. "Tohle jsem ti vybral já," řekl. "A snažil jsem se myslet na to, aby ses v tom cítil dobře."

Šlo jen o bílou košili a pohodlné společenské kalhoty, za což byl Oliver Eliasovi neuvěřitelně vděčný. "Doufám, že nemají přijet nějací make-up stylisti?"

"Neboj," zasmál se Elias a sám si vytáhl vlastní outfit. "Super! Tohle jsem vždy chtěl zkusit."

Oliverovi málem spadla brada až na zem. "Vždyť je to crop top."

"Není. Ale je to o něco kratší, to máš pravdu."

Když se pak Elias o několik desítek minut do outfitu převlékl, Oliverova první myšlenka byla, že by to z něj nejraději hned strhl. Musel zčervenat jak rajče, když si uvědomil, na co to myslí.