Lovesong

{50}

ɛ Elias ɜ

Elias upřeně sledoval Olivera, jak sebejistě mluví před soudcem o událostech noci, kdy byl zmlácen, a obdivoval ho. On sám seděl na tom stejném místě ještě před pár minutami, ale určitě nevypadal v klidu.

Odvrátil pohled, až když se na obrazovce televize objevily fotky. Oliverovo zmlácené tělo i krev na zemi v Eliasově pokoji. Nemusel to vidět znovu, protože stále ty obrazy viděl čerstvě v hlavě. Po chvíli opět zvedl pohled k Oliverovi a snažil se ignorovat obrazovku, kterou periferně viděl. Oliver se na ni naopak upřeně díval, na všechny ty ošklivé modřiny, které pokrývaly jeho tělo.

Elias přece jen trhl pohledem na obrazovku, když fotky přepnuly. Jenže tam byla další. Oliverův obličej před tím, než ho vůbec očistili od krve. Krev mu tekla ze rtu, úst i z obočí, nemohl ani otevřít oči a v tu chvíli Elias ucítil slzy. Tohle sám nikdy neviděl. A nejspíš ani nepotřeboval. 

Cítil na sobě Oliverův pohled. A o pár sekund úplně všech, protože se postavil a vydal se pryč. Potřeboval se alespoň trochu nadechnout čerstvého vzduchu. 

Všechny tyhle fotky vytáhl jeho právník, on to věděl. Zaplatil toho nejlepšího, kterého znal, a zkrátka mu i nakázal, aby udělal všechno proto, aby Dylan i oba ti muži dostali co nejdelší trest.

Jeho právník přikývl. A proto právě popisoval Oliverova jednotlivá zranění. 

Sotva se za ním zavřely dveře soudní síně, otevřely se znovu. Ven vyběhla Harper. "Jsi v pořádku?" zeptala se a položila mu jednu ruku na rameno.

"Jo," vydechl Elias. "Jen se nedokážu na to dívat. Ty fotky jsem nikdy předtím neviděl.""

"Chápu," zamumlala Harper. "Doufám, že dostanou alespoň deset let."

Elias se uchechtl. "S tím nepočítám. Šlo jen o loupež. Ublížení na zdraví. Nevím, kolik tomu přidá to, jak se snažili prodat Oliverovu identitu. Když budeme mít štěstí, ti dva týpci dostanou maximálně pět let, protože mají už nějakou tu minulost. Dylan? U něj asi budu rád za dva roky. Tak nám to říkal právník."

Harper chápavě přikývla. Pak Eliase objala. "Dopadne to dobře. Musí. Už sis prošel až moc věcmi za poslední dobu. Oliver je fakt borec, mluví o tom, jako by se ho to ani netýkalo. Má můj obdiv."

"Jo..."

Elias se ještě párkrát zhluboka nadechl a pak se vrátili do síně. Fotky už byly pryč. Oliver už neseděl na místě svědka, ale vedle prázdné židle, kde měl být Elias. Posadil se vedle něj.

Oliver se k němu naklonil. "Všechno dobrý?" 

Elias přikývl. Natáhl se pro Oliverovu ruku a propletl si s ním prsty. Dylan si neodpustil od stolku obžalovaných nepříjemný pohled. 

Soud se táhl celé dvě hodiny a další hodinu trvalo, než se rozhodli pro výsledek. Když se soudce vrátil a celá síň povstala, Elias stiskl Oliverovu ruku, podíval se do země a zavřel oči. Aspoň pět let pro ty grázly. Aspoň dva roky pro Dylana, opakoval si v hlavě. 

Byl blízko. Oba muži byli odsouzeni ke čtyřem letem odnětí svobody a Dylan na osmnáct měsíců. To mu stačilo. Kdyby to bylo míň, vážně by zvažoval dokonce odvolání, ale tohle stačilo.

Otočil se k Oliverovi a objal ho. "Je to tam," zašeptal. "Máme to z krku."

Z jejich malého objetí se stalo jedno velké, protože se k nim postupně přidali všichni - Harper, Tobias, Jamie, Tazia, která kvůli slyšení přijela, dokonce i Oliverův táta. Oliverova máma stála opodál a s úsměvem tleskala, Eliasovi rodiče byli skoro na druhé straně síně, protože přijeli kvůli zácpám na poslední chvíli.