Lovesong

{18}

ɛ Elias ɜ

Celý jeho tým měl tři dny na to, aby se vzpamatoval ze změny času. Elias se o to ani nepokoušel - vždy měl s tímto problémy, a tak když si jeho tělo vyžádalo jít spát v jedenáct ráno, prostě šel.

Když se k tomu přidaly jeho momentální stavy - pocit samoty a smutek díky Walterovi, dopadalo to akorát tak, že bylo osm hodin večer a on začínal svůj den.

Musel ale využít toho, že ochranka nebyla u jeho pokoje, protože se to stávalo málo kdy. Proto opustil v devět večer svůj pokoj a namířil si to opět ke svému bratrovi.

Zaťukal mu na dveře. Jednou, podruhé. Napsal mu zprávu, dokonce mu nakonec i zavolal. Neměl tušení, kam jeho bratr stihl zmizet, i když možná tušil, že by ho mohl záměrně ignorovat.

"Tobe!" křikl přes dveře a ještě jednou zaťukal. Žádná odpověď. Odfrkl si a dal se naštvaně k odchodu.

"Myslím, že kapela má zkoušku," ozvalo se v tu chvíli za ním. Když se Elias otočil, ze dveří naproti těch Eliasových vykukoval Oliver. Podle jeho výrazu to vypadalo, že se sotva probudil.

"Aha," odpověděl Elias. "Díky, úplně jsem zapomněl."

"V pohodě."

Elias si ho přeměřil pohledem. "Vstáváš nebo jdeš spát?" zeptal se ho pobaveně.

Oliver si promnul oči. "Nikdy jsem neletěl tak daleko. Asi posun času trochu nezvládám."

"Jo, to jsme dva," povzdechl si Elias. "Řekl bych, že si zvykneš, ale já si třeba ještě nezvykl, takže ti nic slibovat raději nebudu." Odmlčel se. Oliver na něj stále koukal unavenýma očima a nehnul se z místa, tak se Elias rozhodl, že to prostě zkusí. "Šel jsem se zeptat Tobiase, jestli se nechce jít projít. Nechceš teda jít aspoň ty?"

"Teď?" zeptal se překvapeně.

"Jo. Mám teoreticky ráno. A když nepůjdeš, půjdu stejně sám."

"Bez ochranky?"

Elias přikývl. "Musím toho využít."

"Nemůžeš jít takhle úplně sám," řekl mu Oliver, jako by se snad zbláznil.

"Tak pojď se mnou," vyzval ho Elias. "A vezmi si ten nový foťák. Vyzkoušíme ho."

Olivera nepřesvědčil fakt, že by se měl jít s Eliasem projít nebo ho alespoň doprovodit, aby nešel sám. Oči se mu rozzářily až nad myšlenkou, že by mohl vyzkoušet nový foťák, který mu donesli teprve dneska ráno. A tak se sešli opět za deset minut dole ve vestibulu hotelu. Elias měl na sobě klasiku - velkou mikinu a sluneční brýle, i když byla venku tma.

"Nejsou ty brýle spíše podezřelý? Je půl desáté večer," podotkl Oliver.

"Řekněme, že jsem po operaci očí," pousmál se Elias.

A tak vyšli do ulic Tokia. Neměli jasný cíl, jejich hotel byl stejně v centru, a tak je až tak nezajímalo, kam dojdou. Zkrátka doufali, že něco zajímavého uvidí.

Jejich konverzace se nejprve točila kolem turné. Stále se nebavili natolik, že by se jeden z nich rozpovídal o své rodině, přátelích nebo osobních zážitcích.

Netrvalo dlouho a za chvíli narazili na zahrady císařského paláce. Elias ukázal na vstup. "Jdeme?"

Neplatilo se žádné vstupné a zahrady byly otevřené nonstop, a tak jim nic nebránilo. Sotva vešli, Oliver promluvil. "Řekni mi něco o sobě."

"Jako co?" zeptal se překvapeně Elias.

"Cokoliv. Co neví Google ani Wikipedie. Přijde mi nefér, že víš skoro všechno o mém bývalém vztahu a znáš mou kamarádku a já ani nevím, jak se jmenují tví rodiče."