Lovesong

{46}

ɛ Elias ɜ

Ta oslava byla úžasná.

Nejprve byli na večeři. Harper pozvala jen ty lidi, kteří měli na turné největší zásluhu, takže jich kolem velkého stolu seděli kolem dvaceti pěti. Dali si výborný steak, přiťukli si šampaňským a Elias ke všem krátce promluvil, i když to nesnášel. 

Po večeři se přesunuli do dá se říci takového luxusnějšího klubu, který celý pronajali. Tam už mohl přijít kdokoliv, kdo při turné přihodil ruku k dílu. Ve výsledku jich tam mohlo být kolem stovky. 

Tančili, pili, bavili se. Elias se dlouho takhle neuvolnil, jako tu noc. Nic ho pro jednou netížilo, rozhodl se zapomenout na všechny problémy.

Jenže ten největší problém se připomněl sám.

Elias se naklonil k Oliverovi a oznámil mu, že jim zajde pro další pití. Pak vzal jejich skleničky a vydal se k baru, který nebyl daleko od místa, kde seděli ještě s Harper a stylisty. 

Šoupl skleničky na bar a vyžádal si další dva drinky. Když se při čekání otočil, aby se rozhlédl po klubu a podíval se, jak se všichni baví, zaregistroval Dylana, který seděl u baru na vyvýšené stoličce zády k němu. Mluvil se svou novou přítelkyní, kterou sem s sebou vzal. Elias se ani neobtěžoval zapamatovat si její jméno, protože znal Dylana a věděl, že za týden o ní nebude už ani vědět.

Co ale Eliase zaujalo byla konverzace, kterou přeslechl.

"...a já prostě nevím, co dělám špatně. Jsem sakra nejlepší bubeník ve státech, jak mě může odmítnout?" vykřikl Dylan a zapotácel se na stoličce. Tak Elias poznal, že musí být pěkně nalitý.

Přesto se k němu přiblížil. "Kdo tě odmítl?" zakřičel na Dylana zezadu, aby ho uslyšel. 

Dylan se trochu lekl a nemotorně se na Eliase otočil. "Do prdele..." ulevil si.

Elias nakrčil obočí. "Kdo tě odmítl?" zopakoval svou otázku. "Znělo to podezřele."

"Podezřele?"

"Jsi bubeník v mé kapele. A zní to, jako by sis pokoušel urvat místo jinde," odpověděl Elias. "Předpokládám, že tohle jsem slyšet neměl?"

Dylan si odfrkl. "Do toho ti nic není."

"Já myslím, že je," odpověděl Elias. Přistály před ním dvě skleničky drinků, které si objednal, ale neodcházel. Uslyšel něco, co neměl. Chtěl odpovědi. "Platím tě já. Máš určitou smlouvu. Jestli si hledáš místo jinde, je to sakra má věc."

Dylan k němu zvedl pohled a opilecky se usmál. "Jo, platíš mě ty. A ty prachy stojí pěkně za hovno," zasyčel, až Eliase poplival.

Musel se zasmát. Moc dobře věděl, kolik Dylanovi platí. A zrovna málo to nebylo. "Myslíš, že jinde dostaneš lepší peníze?"

"Samozřejmě. Už jen proto, že ostatní z kapely dostávaj víc jak já. Přijde ti to fér?"

"Ostatní z kapely toho totiž dělají více než ty," odvětil v klidu Elias. "Jedinkrát si mě nebyl doprovodit na živém vystoupení kromě oficiálních koncertů, při nahrávání alba sis odjel v půlce na dovolenou a dohrával to za tebe někdo jiný. Neděláš pro mě nic jiného, než že bubnuješ na turné. Proto mají ostatní víc. Neberu ti to, že jsi skvělý bubeník. Ale mimo turné zas tak spolehlivý nejsi."

Elias si periferně všiml, že se Oliver dívá jejich směrem. Nejspíš si všiml, že něco není v pořádku. Ostatně, Elias se málokdy bavil s Dylanem bez toho, aby neřešili něco problémového.