Don't Tell Me

Kapitola 3

Naše auto zastavilo před nejstarší vilou v této ulici, jen okna byla nová. Už teď jsem se chtěla vrátit domů. Z domu jsem neměla dobrý pocit, byl pro mě moc strašidelný. Dopadal na něho stín stromů, které se tyčily v naší nové zahradě. 

Vystoupila jsem a šla se podívat, co dělají mí rodiče. Máma tátu pusinkovala, odvrátila jsem od nich zrak a radši jsem se vydala k tomu novému domovu. 

Otevřela jsem branku, která zaskřípala. Zahrada nebyla posečená, rostly tu kopřivy. Zahlédla jsem i mraveniště. Cesta k domu byla zarostlá. Přešlapovala jsem kopřivy.

Došla jsem ke dveřím, vzala za kliku, překvapivě byly otevřené. Vykročila jsem do temné chodby, kde byl jen proužek světla z otevřených dveřích. Hledala jsem vypínač, když jsem ho našla, objevila se přede mnou malá předsíňka. Otevřela jsem dveře, které vedly na schodiště, schody pod mojí váhou vrzaly. Chodba, na které byly aspoň pět dveří. Napravo měli mít rodiče ložnici, takže já budu mít pokoj, co nejdál od nich. Nakoukla jsem do ložnice, uprostřed stála velká postel s nebesy. To mi stačilo, s očekáváním jsem vzala za kliku mého nového pokoje. Uprostřed ležela jen matrace, žádná postel tady nebyla. V pokoji na zemi byly krabice s mými věcmi. Na prádlo tu byly poličky na zdi. U okna stál stůl na něm stará lampička. Okna byla velká, u jednoho byl výklenek, kde bylo malé posezení.

„Je to jen provizorní." Ozval se za mnou hlas táty. Věděl, na co myslím. Můj pokoj byl děs. Bála jsem se do něho vkročit. Zavřela jsem dveře a šla dole pomoc. Máma seděla na židli v kuchyni a řvala po nás, co kam máme dát. Šíleně mě to unavilo.

„Kde je koupelna?" bylo to asi po půl roce, co jsem se na něco zeptala.

„Navrchu vedle tvého pokoje." Odpověděl mi táta. 

Koupelna byla obrovská oproti mému pokoji. V rohu byl sprchový kout a v druhém byla velká vana. Uprostřed byl velký starý koberec, vana byla taky stará, ale ne špinavá jak koberec. Osprchovala jsem se a v županu zmizela v pokoji. 

Sedla jsem si na matraci a potlačovala jsem hlad. Nemůžeš se jít najíst, to by ses mohla potkat s rodiči a tomu jsem se vždy vyhýbala. Vyhrabala jsem z tašky rifle a hnědé tričko. Začala jsem si pokoj přizpůsobovat podle sebe. Zdi jsem polepila plakáty, na poličky poskládala prádlo a do šuplíků jsem hodila sešity minulého roku, byly mi na nic, protože jsem si půlku učiva nezapisovala. Do školy jsem doma nic nedělala, domácí úlohy mi byly ukradené a učení na písemky byla ztráta času. Pro mě byla škola jen dobrá na naštvání rodičů, kteří toužili po absolventovi třídy. 

Padla jsem na matraci, zavřela oči a počítala do pěti.