Don't Tell Me

Kapitola 72

Tak tohle je poslední věc, kterou jsem si nabalila, klesla jsem na postel. Zítra odjíždím, tak chci mít všechno v pořádku. O prázdninách jsem si vyřizovala povolení, abych mohla jet. Týden jsem byla u Cat a Davida, pak jsem se vrhla na učení. Dnes venku pršelo, takže jsem si zapnula televizi a jedla přitom gumové medvídky. Vedle mě si sedl Mark, rozešel se s Míšou, ale vzal to až moc dobře.

„Zítra odjíždíš." Řekl mi.

„Hm." Přikývla jsem.

„Ještě než odjedeš, chce tě někdo vidět, stojí tam venku." Usmál se. Postavila jsem se, šla jsem k oknu a rozhrnula závěsy, opravdu jsem uviděla postavu. Vzala jsem si bundu a šla ven.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se Dana.

„Říkala si, že až budu připravený, tak ti mám vědět a já jsem." Řekl mi.

„Dane, proč teď? Snad po mně nechceš, abych tady zůstala?" byla jsem rozčilená.

„Chci, abys šla na tu školu, ale nechci tě ztratit. Neumím si představit, že bys tam zůstala a sem se nevrátila. Bez tvého úsměvu bych dlouho nevydržel. Moc dobře vím, že jsem udělal chybu, ale já nechci, abych tě ztratil, když budeš ve velkém městě a na tak skvělé škole, kde bude tolik skvělých kluků, tak se bojím." Mluvil dál.

„Ty se bojíš?" špitla jsem.

„Jo bojím." Řekl nervózně.

„Nemáš čeho." Řekla jsem a podívala jsem se mu do očí.

„Co bude dál?" zeptal se.

„Ty se ještě ptáš?" zasmála jsem se.

„Dostanu angínu a svůj odjezd budu muset odložit." Řekla jsem s úsměvem.

„Co my dva?" zeptal se, byl nervózní, viděla jsem m to na očích.

„Tohle bude s námi." Přistoupila jsem k němu a políbila ho. Tak jsme se jako dva blázni, líbali v největší lijáku a neřešili, že zítra se budeme od sebe muset oddělit.