Don't Tell Me

Kapitola 8

Druhý den se podle mého očekávání vše splnilo. Hned první hodinu jsem byla vyvolaná k tabuli. Stála jsem před tabulí a zírala jsem na příklad, který pro mě neměl řešení. Učitelka se na mě podívala zkoumavým pohledem.

„Napiš na tabuli, co víš," pobídla mě.

„Ale já nic nevím," odpověděla jsem. Doufala jsem, že  na tím jen mávne rukou.

„To že neví? Co dělá na téhle škole?" ozvalo se z poslední lavice.

„Dane, pojď to vypočítat místo ní, když si tak chytrý. Brí ty se to douč, někdy si tě vyzkouším." Zpražila mě pohledem. Rychle jsem si sedla do lavice. Kluk, který se předváděl, zatím počítal příklad na tabuli. Měl modré oči a černé vlasy. Byl hezký, ale podle chování, nebyl to, co jsem hledala.

„Dobře Dane, můžeš si sednout." Pochválila ho učitelku. 

Podíval se na mě jako na debila. Všechno jsem si opsala a hledala v tom nějakou souvislost. Mám to, chtělo se mi vykřiknout, došla jsem na způsob, jak to vypočítat. Ani v dějepisu učitelce neunikla moje přítomnost, dala mě otázku, na kterou jsem naštěstí znala odpověď. Spokojeně přikývla a pozornost obrátila na Dana, který asi dějepis nemá v lásce. Na otázku vůbec neznal odpověď, učitelka jen otráveně mávla ruku. Tak to pokračovalo dál, v některém předmětu jsem věděla, v některém ne. Konečně zazvonilo a já jsem mohla jít domů. Sbalila jsem si věci, šla jsem ke skříňce, kde jsem si nechala pár učebnic. 

Domů jsem pospíchala, nechtěla jsem ztratit čas, kdy moji rodiče nebudou doma. Zastavil mě řev, který směřoval na mě.

„To je ta blbka, co neumí ani vypočítat lehký příklad."

Otočila jsem se na partu děcek, s níž vykukovala známá tvář Dana. Raději jsem se otočila a zrychlila krok, ještě chvilku a už tam budeš. Neslyšela jsem, co říkali, protože jsem zesílila hlasitost písniček ve svých sluchátkách. Nechci vědět, co o mně ten debil vykládá. Už teď jsem věděla, že s ním budou jen problémy.