Don't Tell Me

Kapitola 34

Nemohla jsem usnout, protože dole řvala hudba. Ach jo. Posadila jsem se a zapnula notebook.

Chat:

David: Jak se máš?

Já: Dá se to.

David: Potřeboval bych pomoct. Bodou Vánoce a já nevím, co mám dat svoji přítelkyně. Napadlo by tě něco?

Já: A co třeba přívěšek se slovem Forever.

David: To je dobrý nápad. Moc děkuju.

Já: Jak se vůbec má?

David: Je se školou na lyžáku a psala, že tam mají dost sněhu.

Já: Tak to je super.

David: U tebe něco nového?

Já: Mám sestřičku jménem Claire a dnes jsem byla na setkání problémových teenagerů.

David: Rodiče? Jaké to tam bylo?

Já: Ano, donutili mě. Nic moc.

David: Mohlo by ti to pomoct. Od té doby co Cat s námi není, to jde s tebou z kopce. Měla bys sis najít nějaké rozptýlení. Co jít ven za kámoškami?

Já: Dnes jsem chtěla k Charlotte, ale táta mi to zakázal.

David: To máš na nic.

Já: Já vím, ale na ulici taky nemůžu být.

David: Dej to mu čas a začni pěkně pomalu. Třeba hodinovou návštěvou u kamarádky.

Já: Zkusím to.

Zaklapla jsem notebook a pokusila jsem se znovu usnout. Převalovala jsem se v posteli do půl čtvrté, kdy konečně hluk ustál.

„On tě miluje, pochop to už konečně." Křičela na mě Cat.

„Cat?" zeptám se za hlasem.

„Co je?" zavrčí, jako bych jí otravovala.

„Cat chci, abys mně odpustila." Řekla jsem provinile.

„A co odpustila?" zeptala se mě.

„Že jsem to nestihla." Řeknu pomalu.

„Ale to jsem ti už dávno odpustila." Mávne nad tím rukou.

„A Cat?" zavolám.

„Ano?" podiví se nad tím, že křičím.

„Kdo mě má rád?" zeptám se.

„Kluk s černými vlasy, už jsem ti napověděla moc." Zamračí se.

„Chybíš mi."