Don't Tell Me

Kapitola 11

„Chceš, aby ti někdo něco udělal?" řval na mě. Nehádali jsme se tak často.

„Nemůžu jít ven? Doma jsem chodila normálně." Vymlouvala jsem se.

„Tady nejsme doma. Pokud si myslíš, že se brzy domů vrátíme, tak na to rychle zapomeň. Tady je to lepší." Křičel na mě.

„Nehledejte mě." řekla jsem. Vyběhla jsem ven.

„Vrať se." Křičel otec přes celou ulici. Utíkala jsem ze slzami v očích.

„Nikdy." Křikla jsem.

 Až teď mi došlo, že nemám kam jít. Pomalu mi docházelo, že jsem v pasti. Nahnali mě do kouta a já nevím jak z něho. Nemůžu jen tak spát venku. Napadlo mě východisko, které bylo nejlepší. Počkala jsem před domem, až všechna světla zhasnou. Pak jsem proklouzla do domu a sedla si v kuchyni. Navrch do pokoje nemůžu jít, to by byl risk. Přemýšlela jsem nad tím, jak teď zvládnu žít s rodiči, tohle už tu dlouho nebylo.

„Brí ty jsi neodešla. To jsem moc ráda. Táta se uklidní." Probudil mě hlas mé matky.

„Nevadí mi, že se zlobí." Zavrčela jsem. Neměla jsem náladu se s ní bavit. Raději jsem se, co nejdříve spakovala do pokoje. Sedla jsem si na matraci a nazlobeně hodila míčkem o zeď. Se zdi se ulomila část omítky. Nechci tady žít, nelíbí se mi tady, já chci domů.

„Můžu tě na chvilku vyrušit?" zeptala se mě máma, která stála ve dveřích.

„Po dlouhé době budeš moct cvičit na klavír." Nečekala na moji odpověď.

„Jak to?" zeptala jsem se nechápavě.

„Přemluvila jsem tátu, aby zajistil nový klavír." Řekla mi s chválou, že to ona zařídila. Čekala asi poděkování, ale já jsem nic takového neměla v plánu.

„Nebudu hrát na nový klavír, chci jen svůj." Trvala jsem na svém.

„Na boku máš napsané: Hudba je život. Jako na starém klavíru." Přemlouvala mě.

„Kde je?" vyhrkla jsem.

„V obýváku." Odpověděla mi s úsměvem. Vrhla jsem se ke dveřím. Stál tam, stál uprostřed místnosti. Rukou jsem přejela přes klávesy. Sedla jsem si k němu a vychutnávala jsem si každý tón.