Don't Tell Me

Kapitola 40

Vánoce...Nic neznamenaly, byl to obvyklý večer. Táta byl v práci a máma hlídala Claire.Zalezla jsem si do pokoje a přehrabovala jsem se v krabici s rodinnými fotkami. 

Neposlušné slzy mi stékaly po tváři, rodiče většinou pracovali, ale někdy byli doma a slavili jsme Vánoce jako normální rodiny. Tenhle rok to bylo podivné, protože rodiče spolu nemluvili. 

Bála jsem se rozvodu a budou se hádat u koho zůstanu. Sedla jsem si na zem, byla studená, v domě bylo vedro, topilo se. V duchu jsem zanadávala, že nevím,že existuje okno. Otevřela jsem ho a podívala se ven, na zemi byla jinovatka. Vydechla jsem obláček a pozorovala sousedy,  kteří usedali k večeři. Všimla jsem si kluka s černými vlasy, ne to nemůže být pravda. Otočil se k oknu a já spatřila modré oči. Rychle jsem se sklonila k zemi, aby mě neviděl.Co tady Dan dělá? Vždyť má byt v centru města. Pomalu jsem vstala a šla se dolů napít. Máma četla v obýváku knížku, Claire spala v postýlce. Někdo na nás zazvonil, nebylo časté, že někdo zvoní. Máma zvedla hlavu od  knížky, šla jsem otevřít.

„Veselé Vánoce." vykřikla rodina za dveřmi, byli to naši sousedé a nechyběl Dan. Žena držela koláč, z kterého se ještě kouřilo. Máma za mnou doběhla.

„Veselé Vánoce, nechcete jít dovnitř?" zeptala se máma v rozpacích.

„To moc rádi." řekla paní a celá jejich početná rodina se hrnula do předsíně.

„Tak si pojďte sednout do obyváku."usmála se máma. Jejich rodina se hrnula dál do obyváku, kde si posedali.

„Vy neslavíte Vánoce?" podivila se ta paní.

„Ne, nikdy jsme je neslavili, rodiče byli vždy v práci a tento rok pokračujeme v neslavení."usmála jsem se, ta paní se na mě podívala, jak na chudáka, hned jsem uhnula pohledem.

„Omlouvám se za dceru, ona má velice zvláštní smysl pro humor." omlouvala mě máma. Zašklebila jsem se.

„Omluvte mě, ale myslím, že slyším plakat Claire." usmála se máma a nechala mě samotnou s těmi lidmi.

„Jak se daří ve škole?" snažila se se mnou navázat hovor ta paní.

„Dobře, patřím k nejlepším žákům v naší třídě, na rozdíl od Dana." tři poslední slova jsem zamumlala, aby je nikdo neslyšel. Vrhla jsem pohled na Dana, ale ten se díval do země, bude mi tohle muset vysvětlit.

„Nechodíš náhodou s Danem na stejnou školu?" vyzvídala.

„Jsme spolužáci."usmála jsem se.

„Dan mi neřekl, že ve třídě mají novou dívku." zamračila se na Dana a ten se na ní podíval omluvným pohledem. 

Pokrčila jsem rameny. Rozhostilo se tu trapné ticho a já jsem ho nehodlala narušit. Máma naštěstí došla sem i s Claire, kterou měla v náruči. Všichni se k nim sběhli a já hladce proklouzla do kuchyně, napustila jsem si vodu, jak jsem měla poprvé v úmyslu. Zezadu si někdo obmotal ruce kolem mého pásu a položil hlavu na mé rameno.

„Omlouvám se za svoji matku." zašeptal mi do ucha.

„Nepochlubil ses, že tvoje rodina bydlí vedle." řekla jsem  mu.

„Ono s mámou je těžké žít. Otec mi pořídil byt, abych se nemusel každý den hádat s mámou." vysvětloval mi.

„Ví o tom, že máš problémy?"zeptala jsem se.

„Ne." šeptl.

„Je to tvoje matka, Dane." připomněla jsem mu.

„Co je na tom? Tak neví všechno ani ty nevíš všechno, nikdo nemusí vědět všechno." rozčílil se.

„To opravdu nevím."