Kapitola 15

11.2K 632 4
                                    

Pět měsíců mě dělí od toho, abych dospěla. Pět měsíců, které nepřinesou nic dobrého. Musím si nějak začít přivydělávat, jinak skončím na ulici.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptala se Charlotte, která seděla vedle mě v autobuse.

„Nad ničím." Povzdechla jsem si. V autobusu bylo rušno, za chvíli mě už bolela hlava.

„Ale vždyť vidím, že se něco děje." Nenechala se odradit. Ach Charlotte, jen kdybys věděla....

„Co by se mělo dít?" zeptala jsem se s úšklebkem.

„Hele, nech toho." Smála se. Stočila jsem se k oknu a pozorovala krajinu. Bylo mi úzko, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Byla to výhružka nebo varování? Otec dobře věděl, že to slyším.

„Princezno? Slyšíš vůbec?" zaskočil mě Dan. Uvědomila jsem si teprve teď, že brečím.

„Ty bulíš." Oznámil mi, jako bych to nevěděla.

„Kde je Charlotte?" zeptala jsem se. Ukázal na skupinku zpívající vzadu. Aha takhle je to.

„Tak co se děje, princezno?" zeptal se a já věděla, že si z toho chce udělat srandu.

„Co ti do toho je?" odbyla jsem ho.

„Hádám, že je v tom nějaký kluk." Usmál se. Vyprskla jsem smíchy.

„Co je?" podivil se.

„Jediný kluk, co mě pořád otravuje svými připomínkami, jsi ty." Otráveně jsem odpověděla.

„To je mi čest." Zasmál se, ale já jsem nesmála. Na Danovi bylo něco zajímavého, nevypadal, že je to takovými debil. A co tví bývalí kamarádi? Ty taky nebyli zrovna nejlepší. Zazvonil mi telefon. Došla mi zpráva od Cat (nejlepší kámoška):

Chybíš nám.

Jakoby mě slyšela, usmála jsem se. Na chvíli jsem zavřela oči a přestavila jsem si Cat a mě, jak běžíme k našemu stromu. Odpověděl jsem jí:

Ty mě taky. Mám tolik starostí a nemám to komu říct.

Odeslala jsem zprávu. Zavřela jsem oči a přestala jsem vnímat vše kolem, teď tu byla jen Cat a já.

Byly jsme ve světě, kde bych chtěla navždy zůstat.

Byly jsme ve světě, kde bych chtěla navždy zůstat

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Don't Tell MeKde žijí příběhy. Začni objevovat