Do dveří vešla učitelka, měla tak 35 let. Usmála se, všichni jsme se postavili.
„Posaďte se. Chtěla bych u nás přivítat Brí, nastěhovali se sem o prázdninách." Podívala se na mě. Usmála jsem se na ni taky.
„Brí, když už jsme u tebe, jaké jsi měla prázdniny? Slyšela jsem, že ses ztratila." Řekla mile. Zarazilo mě, jak zjistila, že jsem se ztratila?
„O nic nešlo, u nás jsme večer chodili ven. Všechno je v pořádku. A jaké jsem měla prázdniny? Nevím, jistě jestli to byly prázdniny nebo zmatek při stěhování." Odpověděla jsem jí.
Všichni kromě mě měli zajímavé prázdniny. Zazvonilo a studenti si vzali rozvrhy ze stolu a zmizeli ze třídy, já jsem seděla na místě, jako přikovaná.
„Mohla bych si s vámi promluvit?" začala jsem.
„Určitě Brí." Usmála se na mě.
„Jak jste zjistila, že jsem se ztratila?" zeptala jsem se, takhle otázka mi vrtala hlavou. Zasmála se.
„Můj manžel dělá u policie. Vím o všem, co se jen šustne." Vysvětlovala mi.
„Na bývalé škole jsem skoro propadala, dalo by se zařídit, nějaké doučování po škole?" zeptala jsem se.
„Já vás budu mít na matematiku. Doučování budu mít ve čtvrtek a ostatní předměty ti zjistím." Informovala mě.
„Moc děkuji." Řekla jsem.
„Jsem ráda, že jsi, chceš opravit známky." Usmála se. Vzala jsem si rozvrh ze stolu.
„Nashledanou." Rozloučila jsem se.
Vyšla jsem na chodbu, kde skoro nikdo nebyl. Můj rozvrh byl tak komplikovaný, že jsem se ho až bála. Byla tu parta děcek, které nevypadali zrovna nejlíp, ale já jsem o takové nestála. Chtěla jsem zapadnout.
ČTEŠ
Don't Tell Me
RomanceBrí má odjakživa problémy. Nikdy neměla tu vysněnou rodinu, kterou chtěla, ta její měla od toho daleko. Rodiče se zajímali jen o svoji kariéru. Co na ni vymysleli teď, bylo už silné sousto. Rozhodli se odstěhovat do jiného města. Brí musela odejít...
