Don't Tell Me

Kapitola 5

V krabici ležely staré fotky. Byla na nich ta samá dívka, ale na některých fotkách byla mladší nebo starší. Na spodu krabice ležel deník, byl celý zaprášený. Utřela jsem ho a otevřela.

Strana 1:

Blíží se válka, snad nedojde až k nám. Němci obsadili Polsko, naše vláda byla nucena vyhlásit válku. Bojím se, že můj milovaný, bude muset jít na frontu. Doma se o ničem jiném nemluví. Prosím, ať nemusí jít pryč, protože bych nepřežila, kdyby mé dítě vyrůstalo bez otce.

To byl konec první strany. Deník jsem strčila do zásuvky, tohle nebylo čtení pro mě třeba někdy jindy. Krabici s fotkami jsem dala do rohu pokoje. 

Dala jsem si lupínky, dojedla jsem a sešla se podívat na zahradu. I když jsem nerada hrála na klavír, dnes mi chyběl ten zvuk. Nelíbilo se mi to tady, bylo tu moc ticho.

Vrátila jsem do domu, zašla jsem do ložnici a rodičovské zásuvky jsem vytáhla notebook. Myslí si, že mě jen tak nachytají? Zalezla jsem si do pokoje se sklenicí kofoly. To je ono, to jsem celá já, převrhla jsem sklenici, její obsah se vylil na zem. V kuchyni jsem našla utěrku a utřela to. Vrátila jsem se k notebooku, pustila jsem naplno písničky. Projela jsem internet a dozvěděla se jen pár kravin. Moje kámoška pořádala obrovskou party, na které jsem neměla chybět, a přesto chyběla. Nikdo si ani nevšiml, že jsem tam nebyla a to mě zarazilo. Žili dál jako bych nebyla- pořádali své večírky, dělali kraviny, ale beze mě. Dokonce tam byla fotka mého nejlepšího kamaráda s nějakou holkou. Tajně jsem si přála, abychom spolu začali chodit, ale to se nikdy nesplní. Byla to pro mě rána, myslela jsem si, že jim chybím. Nahradili mě, jako to bylo vždy, když někdo odešel. 

Ze všeho co se kolem dělo, jsem měla strach, nepříjemný pocit, že nová škola bude katastrofa. Nemohla jsem říct rodičům, že ukončím studium. Když jsem s nimi o tom mluvila, tak mě řekli, že bych skončila na ulici. Neměla jsem na výběr, po prázdninách budu muset nastoupit, jestli přežiji to ticho.