Don't Tell Me

Kapitola 29

„Brí, mohla bys na tom pohřbu něco o Cat říct?" zeptala se mě paní Millerová.

„Já se omlouvám, ale vy byste měla o ní něco říct. Vždyť vy ji znáte líp." Odpověděl jsem.

„Kdybych ji znala." Zamumlala paní Millerová, brala jsem to jako souhlas, že ona tam něco řekne.

Vše bylo připraveno, a tak jsme vyrazili na hřbitov. Nevnímala jsem pohřeb, myšlenkami jsem byla pořád u výslechu. Došlo mi, že jsem tu holku vůbec nechápala, protože mi zabila kamarádku. Nechtěla jsem, aby mě někdo utěšoval, když necítí jaká je moje bolest hluboká. Mezi známými tvářemi jsem hledala jen jednu, a přesto jsem ji nenašla. Sklopila jsem svůj zrak k zemi, někdo mě chytl za ruku, otočila jsem se a uviděla Davidovu tvář.

„Přišel si." Zašeptala jsem mu. Jen přikývl a díval se dopředu na rakev. Když skončil obřad, vydali jsme se mlčky ze hřbitova.

„Nechceš jít s námi na rozlučku s Cat, budete to u moře?" zeptal se mě David, když jsme míjeli branku hřbitova.

„Musím si něco zařídit." Usmála jsem se a přidala do kroku.

„Tak třeba potom." Navrhl.

„Třeba." Řekla jsem. Rozutíkala jsem se k velkému stromu, bylo to naše tajné místo s Cat, jenom naše. Vyšplhala jsem navrch a posadila se na větev. Chodily jsme sem, když jsme byly malé.

„Až budu velká, bude ze mě právník. Budu obhajovat lidi, kteří za nic nemohou." Snila Cat.

„To já až budu veliká, budu letuška. Proletím celý svět a sem se nikdy nevrátím. Uteču od rodičů, budu bydlet sama a většinou budu stejně pryč." Přiznala jsem se Cat.

„A ty nechceš mít rodinu?" zeptala se mě Cat.

„Ne, nemohla bych. Neměla bych na to čas, a kdyby moje dítě mělo vychovávat chůva, tak ho radši mít nebudu." Vysvětlila jsem jí.

„A co manžel?" zeptala se mě zaujatě Cat.

„Muži jsou na nic, byla bych pořád pryč a on by si někoho našel." Řekla jsem jí.

Tehdy můj otec mou matku podváděl. Vodil si domů ženské a já jsem byla zamčená v pokoji jako teď. Vrátila jsem se do minulosti, dovolila jsem jim, aby mi dělali to co předtím. Dovolila jsem jim mě změnit.