Don't Tell Me

Kapitola 54

Stála jsem před domem z mého snu. Teď už jsem nepochybovala, že jsem vše vymyslela. Babiččin dům byl do detailu stejný. Závěr byl, že Dan neexistuje. Vzala jsem si tašku a šla dovnitř. Vevnitř to vypadalo stejně. Vyběhla jsem po schodech navrch, jak jsem tušila, naskytl se mi pohled na matraci na zemi. Moc dobře jsem věděla, že je to můj pokoj. Shodila jsem tašku na zem, víc věcí jsem neměla. Dole u stolu si babička vykládala s mámou. Sedla jsem si vedle nich.

„Zítra jdeš do nové školy." Řekla mi máma.

„Na jak dlouho tady?" zeptala jsem se.

„Nevím." Odsekla máma a dál už mi nevěnovala pozornost. Máma si neuvědomovala, že mi ubližuje od tátovi smrti, je na mě hnusná, cokoliv co řeknu, je špatně, říkala jsem si, že se to změní, ale je to už měsíc. Radši jsem šla do obýváku a sedla si vedle bratrance. Mark neměl rodiče a bydlel u babičky.

„Už zase si vykládají?" zeptal se otráveně.

„Čajový dýchánek už s babičkou nebudeš mít." Zasmála jsem se a on mě bůchnul do ramene.

„Vadím ti?" zeptala jsem se ze srandy.

„Ne vůbec ne, jen mám v domě osmnáctiletou holku a její matku, která je mimochodem vdova." Dělal si srandu.

„To není hezký." Namítla jsem.

„Líbí se ti matrace?" zeptal se mě a já vyprskla smíchy.

„Ty máš taky matraci?" zeptala jsem se po chvíli.

„Dokonce dvě." Řekl vítězně. Zasmála jsem se.

„Já chci taky." Protestovala jsem.

„Až tu budeš bydlet celou věčnost, tak možná." Sdělil mi. Udělala jsem na ně ho psí oči.

„Tohle už nikdy nedělej." Usmál se tajuplně.

„Proč?" zeptala jsem.

„Někoho mi tím připomínáš." Řekl.

„A koho?" vyzvídala jsem.

„Jednu holku." Odešel. Ještě než odešel, jsem viděla v jeho očích smutek. To mi bude muset ještě vysvětlit.