Don't Tell Me

Kapitola 70

Držela jsem v ruce obálku, v ní ležel dopis, který mi možná změní život. Začaly se mi třepat ruce a potila jsem se. Nic mě tady nedrželo, začít znova už podruhé znělo dost lákavě. Pomalinku jsem otevřela obálku a vytáhla dopis, s napětím jsem začala číst:

„S potěšením vám oznamujeme, že jste byla přijata na Harvardovu univerzitu." Zatajila jsem dech.

„Mami, přijali mě, půjdu na Harvard." Křičela jsem.

„Zlatíčko, to je úžasné." Objala mě. Zapištěla jsem, tenhle den si budu pamatovat navždy.

„Co se tady děje?" zeptala se babička a za ní stál Mark.

„Dostala jsem se na Harvard." Vykřikla jsem štěstím.

„Gratuluji." Řekla babička a podala mi ruku, popadla jsem ji a vtáhla jí do objetí. Mark to pozoroval a bavil se, asi nikdy neviděl dívku, která se těšila, že se budu muset učit a učit. Po chvíli se zamračil, nechápala jsem, ale připadalo mi, že kvůli někomu.

„Děje se něco?" vymotala jsem se z objetí a šla k Markovi.

„No jak bych to řek, no prostě je tu člověk, který tě ztratil a chce tě nazpět." Řekl mi.

„Pokud myslíš Dana, tak mu vyřiď, že já na tu školu jdu, a že děkuji, když mi pomohl s Rose, ale on sám řekl, že není připravený." Odsekla jsem. Prošla jsem kolem Marka a vyběhla do pokoje. Lehla jsem si do postele a smála jsem se, nikdy jsem se tak dobře necítila. Moje radost nebyla z drog ani z ničeho podobného, bylo to štěstí, co mě hřálo u srdce. Rose si mě poslední měsíc podávala den co den a vždy se objevil Dan a vysvobodil mě. Byla jsem mu vděčná, ale nic víc. Zapištěla jsem, budu v zahraničí daleko od Rose a Dana. Posadila jsem se, seběhla jsem po schodech a vytočila Catino číslo.

„Ahoj tady Brí, dostala jsem se na Harvard." Řekla jsem do mobilu.

„To je skvělé, posílám ti obrovskou pusu." A telefon ohluchl. Sedla jsem si vedle mámy a dívala se s ní na televizi. 

Co na to říkáte? Jinak děkuji za votes, které velice potěšily a za komentáře.