Don't Tell Me

Kapitola 19

Načmárala jsem tu divnou řadu slov na papír. Nevěděla jsem, co to znamená, prostě jsem psala různá slova za sebou, ale nemělo to dávat smysl. Ale tohle bylo něco jako zamilované psaní. Strčila jsem to do batohu. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále." Řekla jsem. Ve dveřích stála učitelka.

„Tvůj tatínek mi kladl na srdce, že musíš cvičit na klavír. Tak jsem si říkala, že když máte volno, že bys mohla cvičit. Dole v sálu je klavír." Pověděla mi.

„Dobře, já si jen vezmu noty." Souhlasila jsem. Přikývla. Za chvíli jsem už seděla u klavíru a hrála. Nebylo už vůbec znát, že jsem dvě měsíce necvičila. Miluji tiché pasáže ve smutných písních, pomalá a přitom jedna skladba krásnější než druhá. Mohla bych tu sedět celý den a hrát, hraní je jako můj vlastní život. Jednou je neklidný, podruhé zase jako klid před bouří, která je tak blízko.

„Hezky hraješ." Křikl na mě známý hlas. Hned jsem sundala ruce s klávesnic. Podívala jsem se do jeviště. Uprostřed stál Dan a usmíval se od ucha k uchu.

„Co tady děláš?" zavrčela jsem, aby viděl, že mě vyrušil, ale Dan se nenechal odradit.

„Šel jsem kolem a slyšel , jak tu někdo hraje a tak jsem chtěl zjistit, kdo to je." Vysvětloval.

„Tak můžeš zase jít." Navrhla jsem a doufala, že zmizí.

„Zahraj mi něco veselého." Šibalsky se usmál.

„Já neumím nic veselého." Křikla jsem na něj.

„Já tě to naučím." Řekl mi.

„A co když nechci?" zeptala jsem se. Dělal, že mě neslyší, sedl si vedle mě a zahrál asi nějakou skotskou písničku.

„Zkusíš to?" zeptal se mě.

„Ne. Kde ses naučil hrát?" zajímalo mě.

„Dokud to nezkusíš, tak ti to neřeknu." Zasmál se. Zvedla jsem se a vzala si noty.

„Uč se to sám." Prskla jsem. Rozeběhla jsem se do pokoje, z nějakého důvodu jsem se klepala strachy. Něco jsem přehlídla, něco co bylo důležité. Přemítala jsem o tom, co se stalo a neviděla jsem na tom nic špatného, ale přesto bylo něco špatně.