Don't Tell Me

Kapitola 14

Netrpělivě jsem přešlapovala, má matka přijede každou chvíli. Asi jsem si stokrát zkoušela, co ji řeknu. Na příjezdovou cestu najelo auto a z něho vystoupila máma. Za chvíli jsem slyšela chřestot klíčků v zámku.

„Brí, jsem doma." Zařvala a přitom se dívala na schody. Zarazila se, když mě uviděla v kuchyni, v jejích očích jsem to uviděla.

„Proč nejsi v pokoji?" vykoktala. Má matka si myslí, že jsem blázen?

„Mami mohla bych jet na výlet se školou? Budeme tam na týden." Doufala jsem, že mi to dovolí.

„Jasně. Proč bys nemohla?" podivila. Viděla jsem, že ztratila pochybnosti o mně.

„Otec byl ve škole a mluvil s učitelkou, které zakázal, aby mně o tomhle informovala." Vysvětlila jsem. Na máminém čele se objevily vrásky.

„To je zajímavé, ale neboj, já to nějak zařídím." Usmála se. Podala jsem ji přihlášku a ona ji vypsala.

„O penězích se domluvím s učitelkou." Řekla mně.

„Děkuji." Usmála jsem se a zmizela jsem ve svém útočišti. Nejradši bych mámu objala, ale to bych porušila svoji přísahu, že nebudu ukazovat, jak ji mám ráda. Slyšela jsem dole řev:

„Proč jsi to dítě nechtěl pustit na týden pryč?" křičela máma na tátu.

„Mohl by se s někým spřáhnout. Dobře si pamatuješ, jak to dopadlo minule." Zavrčel podrážděně táta.

„To bude žít v téhle ulitě?" řvala máma.

„Až jí bude osmnáct, může se odstěhovat." Odpověděl na to táta.

„Kam by jako šla?" zeptala se máma.

„Co já vím? Ať si jde klidně k čertu. Mně na tom nezáleží, naše budoucnost je to malé." Pro změnu křičel táta. Slyšela jsem kroky po schodech a bouchnutí dveřích od ložnice. Má matka se mě zastala, zahřálo mě to u srdce, ale strach z otce převládal. Chce mě vyhodit, až mi bude osmnáct a to je za pět měsíců. Co po tom budu dělat?