Don't Tell Me

Kapitola 30

„Hele, kdo jde k nám." Vykřikla Ema na celé kolo.

„Můžeš aspoň jednou držet zobák." Zavrčela jsem.

„Jakou pak má náladičku?" provokovalala mě.

„Kvůli tobě na bodu mrazu." Sykla jsem.

„Dámy, dámy mohly byste toho nechat." Zastoupil mi cestu Nick. Odvrátila jsem od něho zrak, radši jsem si sedla u moře, daleko od ostatních.

„Tady jsi." Vydechl za mnou David.

„Ano tady jsem." Zamumlala jsem si pro sebe.

„Nepůjdeš za námi?" zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou. Na chvilku odešel a pak se vrátil s láhví vína a skleničkami.

„Přece tě tu nenechám." Usmál se. Sedl si vedle mě a rozdělal láhev.

„Na co si připijeme?" zeptala jsem se.

„Na Cat." Zesmutněl. Ťukli jsme si skleničkami. Napila jsem se vína.

„Proč jste se rozešli?" musela jsem se zeptat, protože mě to moc zajímalo.

„Potřebuješ to vážně vědět?" zeptal se mě výhružně.

„Je to pro mě smrtelně vážné." Zašklebila jsem se. Vzdychl si.

„Nehodili jsme k sobě, už po první neshodě to bylo jasné. Cat si to nechtěla přiznat a tak začala ještě víc pít. Přestěhovala se ke mně, chtěl jsem, aby nepila, a když řekla, že nikdy nepřestane, tak jsem to vzdal." Díval se do prázdna.

„Pila pořád tolik, když jsi chodil s...." nedokončila jsem.

„S Emou? Ani nevím, většinou jsem se ji snažil ignorovat, ne vždy se mi to podařilo, ale několikrát jsem jí tahnul opilou domů." přerušil mě.

„Změna je život." Zašeptala jsem.

„Kdy odjíždíš?" zeptal se mě.

„Zítra." Odpověděla jsem neutrálně.

„V kolik?" zajímalo ho.

„Kolem osmé, proč?" Nechápala jsem, proč to chce vědět.

„Chci se rozloučit." Políbil mě do vlasů.