Don't Tell Me

Kapitola 61

Maturitní ples, stačily dvě slova, aby se škola převrátila vzhůru nohama. Spolužačky šílely, že nemají, co na sebe. Já jsem byla klidná, protože jsem si myslela, že mě nikdo nepozve. Šla jsem ke svojí skříňce a bylo v ní něco zastrčeného. Vytáhla jsem bílou obálku a podívala se, co je uvnitř. Vytáhla jsem vstupenku na maturitní ples a za ní byl ještě lístek se vzkazem:

Vyzvednu tě v sedm. Pátrej princezno.

Jediný, kdo mi říká princezno, je Dan. Dan mě pozval? Rozbušilo se mi srdce, to že jsem si vzpomněla na Michaela, neznamenalo, že zapomenu na city k Danovi. Usmála jsem se, to je snad splněný sen.

„Tak tě konečně pozval." Řekla mi Charlotte.

„Ano." Byla jsem štěstím bez sebe.

„Ať nám tu neroztaješ." Zasmála se Charlotte. Zamračila jsem se.

„Možná jen zmizím." Zašeptala jsem. Kolem nás prošel Dan a naše oči se střetly, usmála jsem se.

„Kdo je ten šťastlivec?" zeptala se Charlotte a já odtrhla oči od Dana.

„To je tajemství." Řekla jsem tajuplně.

„Nechám se překvapit." Usmála se Charlotte.

„Už víš, co si dáš na sebe?" zeptala se Charlotte.

„Ne." Odpověděla jsem a v tom mi došlo, že nemám, co na sebe.

„Můžeš dnes odpoledne?" zeptala se.

„Můžu." Potvrdila jsem.

„Tak ve čtyři v salonu na náměstí." Řekla Charlotte.

„Domluveno." Usmála jsem se. Odpoledne to bude zábava, moc jsem se na to těšila, ale ještě předtím musím jít na oběd. Co by na obědě tak divného? Jedli jsme s máminým novým přítelem, učitel angličtiny. Byl to zábavný a velmi hezký chlap. A to bylo ono, co se mi nelíbilo, proč by takový chlap chodil s mojí mámou?

Tak jsem si řekla, že nebudu čekat na komentáře, moc děkuji za ty dva, které byly pro mě rozhodující. Snad se líbí.