Don't Tell Me

Kapitola 10

„Brí nebudu se ptát stokrát." Řval na mě.

„Co ti na ní vadí?" křikla jsem. Musela jsem uznat, že její tetování dělalo hrozný první dojem.

„Podívej se na to, jak vypadá. Kdo ti vůbec dovolil s takovými lidmi se stýkat?" křičel pořád dokola to svoje.

„Co ti do toho vůbec je? Ty jsi byl se mnou první den ve škole? Byl jsi někdy na mém vystoupení? Nebyl, takže jsi neviděl, s kým jsem trávila čas. Pokud tě to zajímá, byla nás celá parta této havěti a já mezi ně patřila, dokud jste se nerozhodli mě přestěhovat sem." Vysypala jsem ze sebe všechno, co mě vadilo. Jeho ústa vytvořila úzkou linku a raději nic neřekl. Zírali jsme na sebe a přemýšleli, co tomu druhému říct.

„Omluvám se." Pípla jsem a odešla do pokoje. 

To se nemělo stát, vždy se tomu vyhýbám. Napadl mě ztřeštěný nápad, potichounku jsem se vytratila z domu. Procházela jsem se ulicemi jako první den, co jsme sem přijeli.

„Počkej." Křikl někdo za mnou. Otočila jsem se a uviděla černovlasého kluka, který si ze mě dělal srandu, že neumím ani vypočítat příklad.

„Co děláš takhle pozdě venku?" zeptal se mě, když mě doběhl.

„Není mi pět." Odsekla jsem. Táhl z něho alkohol.

„Takže drsná holčička." Zasmál se. Měla bych rychle zmizet, přidala jsem do kroku.

„Ty někam pospícháš?" zeptal se mě udiveně.

„Na takového debila nikdy nebudu mít čas." Sykla jsem.

„Debila? Já že ty neumíš počítat." Vítězoslavně prohlásil. 

To už jsem se rozeběhla, bála jsem se ho, vůbec jsem z něho neměla dobrý pocit. Na konci cesty jsem se otočila, neviděla jsem ho. Po zádech mi přejel mráz. Kam se jen mohl ztratit? Co nejrychlejším tempem jsem se dostala domů. Otevřela jsem dveře a opřela se o ně, abych se vydýchala. Rozsvítilo se světlo a já jsem se leknutím ani nepohnula. Na chodbě stáli mí rodiče a vypadali dost naštvaně.

„Kde jsi byla mladá dámo?"