Vše se kolem mě změnilo, už jsem v nikom neviděla spojence, který by mi pomohl. Byla jsem ztracená, ve světě, kde není zábava. Spolužáci mi něco pořád říkají, ale já je neposlouchám, jen se dívám dopředu s prázdnýma očima. Bylo mi jedno, co se kolem děje, vlastně jsem netoužila být do toho nějak zapojena. Neexistovala věta, u které bych se zasmála. Nechtěla jsem, aby mě litovali. Jediné, co mě těšilo na světě, byly vzpomínky, které mě hřály u srdce. Nemělo cenu se vinit, z něčeho co se stalo. Přejela jsem rukou fotku, která byla v album. Pomáhal jsem rodičům Cat se zařizování pohřbu. Matka Cat nebyla schopná vstát z postele a otec Cat byl pořád v práci, aby se zaměstnal. Oba jsem je litovala, ale na co byla lítost?
„Brí, mohla bys mě udělat kafé?" zeptala se mě matka Cat.
„Určitě paní Millerová." Odpověděla jsem, položila jsem album na stůl a šla připravit kávu. Když jsem se vrátila, stála u album paní Millerová.
„Nechcete si jít lehnout?" zeptala jsem.
„Lehnout? To nechci. Zjistila jsi vše?" podivila se.
„Ano." Usmála jsem se.
„Moje dceruška drogovala a já jsem to nevěděla, měla problémy a já jsem nic netušila." Vzlykala.
„Vy za to nemůžete, nemohla jste jí vidět do hlavy." Utěšovala jsem ji.
„Brí, jsem tak ráda, že nám pomáháš." Řekla mi.
„Vám vždy." Usmála jsem se.
„Dnes je venku zábava a v Catiném pokoji byly na ni lístky." Podala mi dva lístky.
„Ale proč by si kupovala lístky, když plánovala sebevraždu?" zeptala jsem se.
„To já nevím." Zakroutila hlavou paní Millerová. Bylo mi divné, že by si Cat kupovala lístky, na něco kam by nešla. Paní Millerová zas zmizela ve svém pokoji. Zadívala jsem se do alba a kladla si otázka, co když to nebyla sebevražda?
ČTEŠ
Don't Tell Me
RomanceBrí má odjakživa problémy. Nikdy neměla tu vysněnou rodinu, kterou chtěla, ta její měla od toho daleko. Rodiče se zajímali jen o svoji kariéru. Co na ni vymysleli teď, bylo už silné sousto. Rozhodli se odstěhovat do jiného města. Brí musela odejít...
